Hodina vlka

Jednoduše___Bergman si podobný styl vyprávění ve své době již mohl dovolit. Jeho zhmotnění imaginární reality je hodno jen podobně zkušených tvůrců. Složitě___Umělec. Necítí se tak, ale v hloubi duše mu dělá velmi dobře, když si to o něm lidé šeptají. Jeho forma umění ho ovšem ničí. Postavy v jeho obrazech ožívají, aby mu připomněly, proč vlastně vznikly. Nechtěný pohled na vlastní nejtemnější potřeby musí dovést k šílenství každého. Umělcova žena___Promlouvá s divákem. Postupně usychající krása je nakonec plně pohlcena černou hodinou. Vzdoruje všemožnými způsoby, ale vlků je hodně. Zahlcují ji slovy, ve kterých není nic, jen prázdnota. Alma bojuje o znovunaplnění smyslu svého života. Dítě___Bergmanův nevyřčený happy end, i když použít tento výraz je v tomto případě skoro až nevhodné, ale jelikož mne režisér i v tomto filmu místy upřímně rozesmál, tak neodolám. Osobně bych to za horor nepovažoval, v žádném případě jsem se nechtěl "bát". Namísto strachu divák dostane notnou dávku těžkého psychologického dramatu, který je podpořený vynikajícím psychedelickým hudebním doprovodem v nejvypjatějších scénách. (09.04.2016)

Na rozdíl od Persony možná až zbytečně nejasná výpověď o jednoznačných motivech, kde Bergman na malém prostoru znovu zuřivě ukájí svou obrazotvornou vášeň. Znepokojující a fantazijní, ale přesto jakýmsi morbidním způsobem pravdivý příběh o duševním trýznění, o milostném soužití milujícího a tápajícího, který by si mělo devět z deseti zasnoubených párů před svatbou povinně pouštět, aby poznaly širší podstatu manželství. A to i přesto, že Hodina vlků je více uměleckou hororovou báchorkou než typickým, čistokrevným Bergmanovým intelektualismem. Tak jako tak, svou formální sílu a poselství si zachovává takřka plnohodnotně... 75% (16.02.2016)

Naprosto přesný Marigoldův komentář výborně vystihuje i mé pocity z tohoto filmu. Dodám jen pár drobností: 1.V interpretační rovině je snad snímek do jisté míry i vyjádřením Bergmanova postoje ke vztahu umělce a konzumentů jeho díla (potažmo kritiků). 2. "Hodina vlků" je celkově podívaná pro silné nervy, na mne osobně však opravdu hrůzně zapůsobila zejména scéna z mořského útesu, kdy kombinace nervy drásající hudby a chlapce zlověstně stojícího za Johannovými zády navozuje atmosféru ďábelského zla a dává tušit, že se zde schyluje k tragédii. Následný výbuch násilí pak už paradoxně působí mnohem méně skličujícím dojmem. 3. Těžko říci nakolik to byl tvůrčí záměr, ale přestože je ve filmu umělec několikrát zachycen při práci a jeho díla jsou častokrát komentována, ukazována jsou však postavám výhradně mimo obraz a filmový divák z nich neuvidí ani čárku. (04.12.2011)

Horor se vším všudy a bez jediné kapky krve nebo oživlé mrtvoly. Hrůza v každém okamžiku, jen stále větší. Proč? Protože něco podobného se možná odehrává „vedle u sousedů“. Nejsou to umělci ani nežijí na opuštěném ostrově. Třeba se jen mají stejně „rádi“ jako ti dva ve filmu, a proto splynou i s démony toho druhého. A jejich drama možná taky nemá „žádný“ konec, jako i tento film. Max von Sydow se role zhostil bravurně. (22.06.2010)

Here is the Thing: horor je ve své nejhlubší podstatě realistický žánr; monstrum (ať je jím vlkodlak, zombie nebo vraždící panenka) musí dodržovat určité zákonitosti. Může si je v některých případech přiohnout - být rychlejší nebo předvídavější, než oběť, případně využívat svých nadpřirozených schopností - díky čemuž získává navrch, ale to je tak vše. Bergman se takovému omezení obloukem vyhnul, jeho děsy využívají logiky snu (jakkoli v jiném duchu, než jak ji chápou surrealisté). Noční můře totiž uniknout nelze - oběť je v ní předem znevýhodněná, protože prostředí hraje proti ní (časové a prostorové zkratky, absence kauzuality). Ne, že by byl výsledek zákonitě děsivější... ale rozhodně je to osvěžující přístup. Výsledkem Bergmanova experimentu je spíš psychologická studie (jak už to tak u něj bývá), ale v jiném podání, než jsme zvyklí. Příjemným bonusem je samozřejmě brilantní Nykvistova geniální kameramanská práce, na kterou může člověk pět etudy do omrzení. (07.08.2018)