Memento

Nolan už v tomto filmu předvedl, že je skvělý režisér a přinesl nám něco nového a neokoukaného. Těžko popisovat tento film, to musíte vidět. Zkrátka se jedná o chlapa, kterému mizí krátkodobá paměť a i celý film je útržkovitý, takže výslednou posloupnost si musíte utvořit sami...80% (11.06.2013)

Kámoš Gimp mi tenhle kousek pořád dopručoval a já se k tomu pořád nemohl dostat. Až teď díky ČT 2 ( vůbec letošní americké nezávislé léto je extrémně kvalitní ) a musím říct, že mi tenhle film udělal díru do hlavy. Hned jak to skončilo jsem měl chuť si to pustit znovu, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem to správně pochopil ( pokud jsem to vůbec pochopil ). No, hned dopoledne druhého dne následovala další projekce. Podívat se na to jednou rozhodně nestačí, je to kus promakaný do všech detailů. S tím, co tady ostatní napsali se ztotožňuji - vrcholně originální, dobré herecké výkony a silná deprese ve chvílích, kdy se Leonard zamýšlí nad svým životem. (16.07.2004)

Když se váš život stane point-and-click adventurou a vy se zas a znovu ocitáte na neznámých místech, kde se s pomocí předmětů, které máte u sebe a okolo sebe snažíte zjistit, co dělat… Jediným „úložištěm dat“ je pro Leonarda jeho vlastní tělo (nikoliv mysl), na které si nechává tetovat důležité informace (extenzí jeho těla pak představuje polaroid, kterým si fotí osoby vstupující do jeho života a který tudíž nahrazuje jeho vizuální paměť). Jeho identita se zakládá pouze na tom, co si zapsal a co může být interpretováno v rozporu s původním významem, což je dnes, v době, kdy své životy necháváme řídit chytrými telefony, možná ještě relevantnější téma než na přelomu tisíciletí. Vyjádření nejistoty ve vztahu „self“ k sobě samému i k vnějšímu světu tvoří pouze jednu z inspirativních rovin Nolanovy ambiciózní aktualizace noirových konvencí pro (post)moderní éru (dobře mu k tomu posloužily formálně neotřelé snímky evropské modernistické kinematografie). Cílem režiséra bylo dostat nás do pozice člověka bez krátkodobé paměti. Vyprávěcí hledisko je po celý film fixováno na Leonarda. Vidíme a slyšíme pouze to, co vidí a slyší on. Hrdina si nepamatuje, co se stalo před pár minutami a kvůli nechronologickému vyprávění to nevíme ani my. Celkový obrázek si ovšem můžeme složit snáz než Leonard, neboť známe budoucnost. K následkům událostí postupně přiřazujeme jejich příčiny a dění si v hlavě snažíme uspořádat v chronologickém pořádku, což je o něco náročnější myšlenkový proces, vyžadující uplatnění odlišného schématu než v případě vyprávění běžícího klasicky z bodu A do bodu B. Práci nám na druhou stranu usnadňuje linearita filmu (čímž se Memento liší od Sledování se scénami v přeházeném pořadí). Jednotlivé scény v barevné i černobílé příběhové linii na sebe navazují. První akorát běží pozpátku a druhá klasicky (a třebaže se tváří jako objektivnější záznam reality, obsahuje ne tak docela spolehlivé flashbacky), takže se ve finále, nápadně připomínajícím začátek a upozorňujícím tím na bezvýchodnou zacyklenost Leonardovy situace, protnout. Obě linie se zároveň v mnohém doplňují a pomáhají nám poměrně brzy pochopit protagonistovu situaci i jeho cíl. Kdyby Memento běželo chronologicky, přijde o podstatnou část svého tajemství, rozplétání záhady bude mnohem menší výzvou a témata vzpomínání, zapomínání a plynutí času nebudou „vtělená“ přímo do struktury filmu. Složitost vyprávění jinými slovy není samoúčelná, nýbrž směrodatná. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Martinius, Hannah1971, Maghasius (26.07.2017)

"Dobře, co teda teď dělám? ... Aha, honím tohohle chlápka ... Ne, on honí mě." Krátkodobá paměť je potvora a když ji člověk někde ztratí, tak to může být zábavné - stejně jako Leonatrův příběh. Kdo si ho chce opravdu užít, tak by si měl rozpumpovat mozkové závity, zavřít všechny spolubydlící do odhlučněného sklepa, vypnout telefon a nic o snímku nezjišťovat, protože by mohl zjistit, že to, co se stalo na začátku, když to skončilo, vypadá úplně jinak na konci, když to začalo. Možná to zní divně, ale mě to neskutečně baví a proto si již nějakou dobu tetuju na tělo indicie, abych se jednou v důchodu pobavil hrou na zapomnětlivého dědka a mrtvolu. (07.02.2017)

Jeden z nejzlatějších námětů devadesátých let, přetaven v nezapomenutelný film, který v plné síle demonstroval světu možnosti hry s vypravěčskou technikou a triky. Nolan navíc skvěle pracuje s náčrtovostí charakterů svých hrdinů (za celý film vlastně nezjistíme jací doopravdy jsou, což je na tom to nejlepší - ponechává nám prostor pro další debaty a interpretaci). Guy Pearce je v ustřední roli seznační a Carrie-Anne na minimálním prostoru maximálně uhrančivá a nevyzpitatelná. Konečná pointa příběhu je pak jako otočení klíče v dokonale naolejovaném zámku, skoro uslyšíte to cvaknutí, které celému filmu dodá definitivní puunc hloubky a účelovosti... Vedle něj působí ono "zdrcující zjištění" v závěru Šestého smyslu jako nepříliš zajímavý, mimochodem utrousený dovětek. 100% (04.09.2005)