Denník z roku ´43 (S13E02)

Z posledních dílů Montalbana jsem měl poněkud rozpačité pocity. Minulý díl by splácnutý ze devou povídek, Kopec bláta nebo Podle úředního postupu byl nezakrytou politickou agitkou jak ze sedmdesátých let. Na tohle jsme z těchto detektivek moc zvyklý nebyl, tady bylo naopak ukázáno, že za mafii se schová kdekdo a mafián vůbec být nemusí. Zato tenhle díl mě dostal. Je dobře, když detektivka není jenom detektivka a nebo když kriminální příběh buď páchne hnojem politického "poselství" na hony daleko, je bezduchou střílečkou nebo je přespekulovanou hrou s divákem.  Tady to bylo najednou něco víc než jen detektivka. Všechno se několikrát jevilo jasné, řada indicií nás v daný moment přesvědčovala, že už je to zcela prokazatelné, sice tam "falíroval" onen důstojný stařec z Chicaga, který přijel navštívit své rodiště, ale nakonec všechno bylo jinak a ten rozhodující motiv se objevil až v závěru. Příbeh sám o sobě tragický, s velkou dávkou nostalgie a vědomí neúprosného běhu času. Zavražděný byl pozoruhodný tím, že měl svědomí, ukázka, jak to na Sicilii vypadalo po spojenské invazi vypovídá taky lecos o tehdejší době a hlavně, není to nic překvapivého, pokud jste si přečetli Malaparteho Kůži. No a na závěr bych doplnil, že mě znovua znovu uchvacuje soudtrack a scéna, když Montalbano svolá nejbližší podřízené, aby s nimi zavzpomínal na čerstvě zesnulého Pasquana a udělá to tak, že by měl zesnulý patolog rozhodně radost je dojemná bez onoho někdy falešně laciného sentimentu. (27.02.2022)