Fanny a Alexander

Když se podaří Fanny a Alexandrovi uprchnout do Izákova domu, ocitají se z pekla biskupových hradebních kobek ve světě, který jakoby stál mezi světem rodiny Ekdahlové a biskupovým hradem, ve světě mezi rájem a peklem, mezi zemí a podsvětím – očistcem. V tomto světě se stírají rozdíly mezi skutečností a zdáním, uzavřený prostor domu s nekonečnými chodbami je autonomním vesmírem sám pro sebe a skoro to vypadá, že každá loutka Alexandra mlčenlivě pozoruje a stěny dýchají. Právě zde se Alexandr setkává s šíleným Ismaelem, mužem, kterého však ztělesnila žena, herečka Stina Ekblad. Jeho androgynnost umocňuje jeho zdánlivou (ale možná i skutečnou) nadpozemskou moc. Setkání s Ismaelem je skutečným klimaxem Fanny a Alexandr. Alexandr se musel vypořádat se smrtí svého otce a s ďábelským biskupem a nyní se musí vypořádat sám se sebou. Musí nakonec konfrontovat své vlastní sny a fantazie, a Ismael je ten, kdo mu pomůže porazit sám sebe. Zdá se, že některé momenty z Bergmanových filmů – co se týče jak stylu, tak obsahu - se objeví v tomto filmu. Tím spíše se rozhovor Ismaela a Alexandra podobá rozhovoru z Persony. Persona neustále naznačuje podobnosti mezi dvěma ženami, až narace dojde do chvíle, kdy jsou si totožné a musí se s tímto faktem vypořádat. Ismael a Alexander jsou přesně to, co obě ženy v Personě. Dva lidé, jedna osoba. K tomuto poznání divák ani Alexandr nedochází dlouhodobým vývojem, ale náhle, kdy ve zvědavosti Alexandr nachází bytost, která říká, že je jeho (sou)částí. Ismael zůstává jedinou záhadnou postavou filmu, nikdy se nedozvíme, zda vše, co řekl či co snad z dálky ovlivnil, nebylo jen zkresleno a spojeno dohromady fantazií malého Alexandra, který si vývoj událostí takto představoval, aby se de facto sám pro sebe stal nástrojem zkázy biskupa. (24.10.2007)

Bergmanovi sa genialnym sposobom podarilo vystihnut vsetky podoby lasky - od zamilovanosti az po hlboky intimny cit, ktory robi cloveka naozaj stastnym...laska a srdecnost v rodine, laska otcovska, laska materska, laska surodenecka, laska milenecka, laska v Bohu a laskyplny vztah k sebe a svojim bliznym. A este mnoho, mnoho viac. Dokonalost na filmovom platne! (22.02.2018)

Před chvílí jsem vyšel z Bergmanova malého světa, z toho jeviště plného lidí, nosících různé masky... a stále těžko hledám slova. Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece – veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která – ať už tragická, nebo humorná – dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především – UMĚNÍM! Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích dovedete na film více než jen dívat! (22.02.2004)

Já se tohoto filmu bál jak čert kříže, dlouhodobě nemám příliš rád interiérovky a tady to je teda super porce interiéru. Dal jsem si to na dvě části, protože jinak bych už zřejmě nežil. Neskutečná nuda a je mě úplně jedno, že jsem asi jedinej na csfd, kdo tomuhle dá málo hvězd, ale mě to prostě nebavilo. Příliš postav, nešikovný střih, mraky dialogů. Uznávám skvělý herecký výkony i práci režie, ale představa, že bych se musel koukat na pětihodinovou verzi o této rodině mě děsí víc než terorismus. (26.12.2018)

Film, ze kterého je blaho na duši. Těžko vypichovat jednotlivé klady, nejpřípadněji dokážu dojem z něj vyjádřit slovy harmonická dokonalost. Můžu jej vidět, a viděl jsem, mnohokrát, a bez ohledu na znalosti point a promělnlivých motivů, nikdy nepřijde ani stín nudy. Vždycky jen pohoda, uskopojení, pocit, že jsem mohl čas stěží utratit lépe. (03.12.2006)