Osmá třída
Eighth Grade
Eighth Grade
Eighth Grade
Eighth Grade
Réžia:
Bo BurnhamScenár:
Bo BurnhamKamera:
Andrew WehdeHudba:
Anna MeredithHrajú:
Elsie Fisher, Josh Hamilton, Emily Robinson, Missy Yager, Daniel Zolghadri, Imani Lewis, Jake Ryan, Frank Deal, Natalie Carter, Luke Prael, Fred Hechinger (viac)VOD (2)
Obsahy(2)
Přežije introvertka poslední týden katastrofální osmé třídy před odchodem na střední školu? ... Kayla (Elsie Fisherová) je teenagerka, která se potýká s úzkostí, ale snaží se získat společenské uznání svých vrstevníků a první lásku během posledního týdne osmé třídy. Aby se vyrovnala sama se sebou, publikuje videoblogy jako samozvaná poskytovatelka motivačních rad, ačkoli většinu času tráví posedlostí sociálními sítěmi. To frustruje Kaylina jinak podporujícího otce (Josh Hamilton), kterému se odcizuje, přestože si jako její jediný rodič přeje být přítomen v jejím životě... Hořká komedie Osmá třída byla pro Bo Burnhama celovečerním debutem. Scénář začal psát v roce 2014, chtěl jím reflektovat vlastní úzkostné stavy a záchvaty paniky během své kariéry komika. Rozhodl se zprostředkovat své zkušenosti prostřednictvím postavy školačky Kayly a chtěl také prozkoumat, jak se její generace vyrovnává s duševními nemocemi, jak vyrůstá za přítomnosti sociálních médií, jak se orientuje v sexualitě, jaký má vztah ke svým rodičům a jak přijímá sama sebe. Burnham se snažil o realističnost a obsadil skutečné žáky osmých tříd – včetně hlavní herečky Fisherové –, kteří se rovněž podíleli na scénáři i režii. (Česká televize)
(viac)Videá (1)
Recenzie (79)
Označit tohle za komedii je cynický obchodní eufemismus, jehož nestoudná faleš při podávání přebarvené reality jen ještě lépe osvětluje, proč jsou na tom tyhle dnešní děti s vnímáním skutečnosti tak, jak jsou. *** Děsivě přesvědčivé, přesvědčivě zahrané drama ze života dnešních čtrnáctiletých školáků očima jednoho z nich. Vtahující kamera působivě a bez možnosti úniku zprostředkovává rozdílnost prožívání téže situace různými postavami, nutí diváka rozumět jejich nepříjemným, tísnivým vnitřním pocitům, tělesným i myšlenkovým pochodům a zároveň na dřeň vnímat tu zoufalou vyprázdněnost a marnost vztahování, sebehodnocení, sebeujišťování, když chybí reálné prožitky, zkušenosti, možnost pochopení a dorozumění, a když chybí i vědomí, že to hlavní, obsah, od něhož se to teprve má odvíjet, chybí - když je jen zpanikařelé zkoušení gest a frází bez kýžené odezvy, rostoucí nervozita, nejistota, obnaženost a tápání, stud, komunikační ochromenost a neprobořitelná samota. Nepříjemně dotíravě natočený alarmující film o digitální generaci středoškoláků a jejich digitální odtrženosti od čehokoli a všeho, o opuštěnosti, izolovanosti, bezradnosti. Film v závěru nabízí slabý náznak happy-endu pro ty, kteří ho tam chtějí spatřovat, ale při o fous hlubším uvážení je jasné, že zároveň nepřekládá žádný důvod, aby to dál nebylo už jenom horší. Těžko se ten prožitek vydýchává, zvlášť když sám režisér, jen o málo starší než děti, o kterých točil, přiznává, že těm dalším v řadě, o čtyři roky mladším, už úplně přestal rozumět i on. *~ ()
Pomalu jsem se na to nemohla ani dívat... Bylo mi za postavu Kayle tak neskutečně trapně jak už dlouho u žádného snímku ne. Trapně mi bylo, protože jako asi polovina populace, jsem v jejím věku zažívala také řadu trapných situací, a tak jsem se dokázala vcítit do jejích pocitů. Každopádně zásadní problém filmu je, že hlavní hrdinka je nesympatická. Neskutečně. Líbí se mi myšlenka obsadit do role filmu o dospívání "normální" holku s akné, obyčejnou postavou s bříškem, lehce křivými zuby. Protože sorry, ale většina puberťáků takových je :D Ne ty cool děcka, které hrají dvacetiletí krásní herci bez chyb jako ve většině adolescentních filmů. Ale prostě mi postava, nebo herečka, jak ji podala, byla krajně nesympatická. Jo a pak taky fakt, jak film absolutně nikam neplynul a že je hlavní hrdinka v podstatě fakan, který po svém otci dokáže řvát... udělat to v jejím věku mým rodičům, tak dostanu takovou přes hubu, že to svět neviděl :D ()
Ve schopnosti vystihnout důležitost určitého okamžiku v životě mladého člověka srovnatelně přesvědčivé, upřímné a nesentimentální jako Call Me By Your Name (k vrcholům obou filmů zároveň patří monolog postavy otce). Nečekejte teen komedii. Je to převážně drama, v přístupu k hlavní hrdince ojediněle citlivé, občas vtipné. Mnohé filmy o potřebě být sám sebou jen mluví. Tenhle ji chápe a ukazuje, jak strašně obtížné je sebepřijetí, překonání strachu z toho, že se ztrapníte, že nebudete dost cool. Věk přitom nehraje takovou roli. Někdo svádí boj mezi svou přirozeností a tlakem okolí ještě v dospělosti. Burnhamův cit pro nuance života sociálně úzkostlivé internetové generace a jeho pochopení pro jednu nadprůměrně inteligentní, trochu nesmělou dívku jsou výjimečné a doufám, že bude vznikat jen víc podobně empatických portrétů mladých hrdinů jako je tenhle (nebo Lady Bird, The Edge of Seventeen, The Diary of a Teenage Girl...). Film, se kterým chci rozhodně strávit víc času a víc docenit, jak zapojuje do vyprávění soundtrack nebo jak chytře pracuje např. s interakcí hlavní hrdinky a okolního prostředí (pomocí subjektivního zvuku, velikosti a ostrosti záběrů), díky které vnímáme a prožíváme okolní realitu jako ona. A Elsie Fisher by, bez jakéhokoliv přehánění, měla být nominována na Oscara. 90% ()
Když jsem Eighth Grade doporučil kamarádovi, tak mi napsal, že mi často sednou divné věci, kde hlavním hrdinou je loser. :) Tohle mi ale sedlo náramně. Prostředí americké základní školy, čerstvý vítr do subžánru teenagerských dramedií představuje věci, které jsem ještě v tematických filmech neviděl (např. školení v případě střelby na škole) nebo o nich ani neslyšel (High School Shadow Program). Celé je to ale strašně super a scény, které mají být trapné, jsou vždy trapné tím roztomilým způsobem a ne že byste se za aktéry v jejich situaci styděli. A "Bedtime Stories" jedna z nejlepších scén roku, přesně kvůli takovým scénám miluju film. Díky. ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (2)
- Herečka Elsie Fisher skončila ôsmu triedu týždeň pred natáčaním. (dwdb)
- V původní verzi scénáře spolu postavy komunikovaly převážně přes Facebook, když však režisér Bo Burnham ukázal scénář herečce Elsie Fisher (Kayla), řekla mu, že Facebook nikdo nepoužívá. Scénář se následně změnil a postavy ke komunikaci používají hlavně Instagram a Snapchat. Kayla dokonce řekne svému otci (Josh Hamilton): „Facebook už nikdo nepoužívá.“ (hansel97)
Komentár obsahuje spoilery. Pre mňa celkom ťažko stráviteľný film, hlavne z toho dôvodu, že je v ňom až nechutne presne znázornené, aké ťažké je žiť s panickou úzkosťou alebo sociálnou fóbiou. Úplne najdokonalejšie to je zobrazené v scéne, kedy sa hlavná postava ocitne na narodeninovej oslave svojej spolužiačky a nasleduje dlhý kamerový záber na to, ako si to pomaly a neisto mieri z prahu dverí až k prvému schodíku do bazéna, v ktorom sa už nachádzajú a zabávajú všetci spolužiaci. Okrem toho, že je scéna audiovizuálne perfektne spracovaná (ten úzky prienik medzi pokojom a absolútnym tichom, z ktorého ruší maximálne silný tlkot srdca spôsobený obavou z budúcnosti, a neskutočným chaosom a rozruchom, kedy sa z obávanej budúcnosti záhy stáva prítomnosť a vy musíte čeliť svojim osobným démonom) dodnes ma z nej neskutočne mrazí najmä preto, že sa ma to intenzívne dotýka, nakoľko sám trpím sociálnou úzkosťou a podobným situáciám musím čeliť prakticky dennodenne. To je však téma na samotnú úvahu, preto radšej túto časť opatrne preskočím a vyjadrím sa k samotnému filmu: Eighth Grade ma veľmi nebavil. Môj problém nespočíva ani tak v tom, že by ten film bol zlý (už to, čo som opísal vyššie značí, že rozhodne zlý nie je), ako skôr v tom, že som sa veľmi nevedel stotožniť s osobnosťou hlavnej hrdinky. Nie, že by som ju nemal rád, tak to vôbec nie je, ale skôr som sa nejako nevedel napojiť na jej vlnu myšlienok. Nepáčila sa mi jej snaha sa silou mocou začleniť do kolektívu (pocit samoty a nepochopenia je bolestivý, ale čas strávený s nesprávnymi ľuďmi môže poznačiť ešte viac a v konečnom dôsledku sa aj tak budeš cítiť sám), nepáčil sa mi jej crush (viem, že sa často platonicky zamilujeme do zlých ľudí, but what the fuck?), nepáčil sa mi tón, ktorým rozprávala s otcom, nepáčila sa mi ani jej naivná túžba po zidealizovanej láske- aj keď to vlastne zas až tak nie. Všetky tieto veci vlastne majú hlavu a pätu a počas toho, ako film graduje sú všetky postupne opodstatnené a väčšinou slúžia len ako pobavenie (síce nie veľmi vydarené, nakoľko humor tohto filmu je neskutočne cringe, ale pointa ostáva). Čo mi však na hlavnej hrdinke vadilo najviac je paradoxne jej hlavná predstaviteľka. Tá sa síce snaží a nehrá vyložene zle, ale presvedčivo taktiež nie a ja som jej tú úzkosť vôbec neveril. Vlastne veľmi dobre nehrá ani zvyšok hereckého ansámblu, s výnimkou výborného Josha Hamiltona, ktorý ma na filme bavil zďaleka najviac. Ďalším záporom je prílišná priamočiarosť. Tvorcovia skrátka akoby od začiatku išli rovno na vec, mnoho vecí podali veľmi zjednodušene a skratkovito, postavy pôsobili len ako karikatúry, ktoré išli v prospech hlavnej hrdinky a z toho dôvodu filmu chýbala akási prirodzenosť - kúzlo, ktoré poznáme z iných podobne ladených malých nezávislých filmov. Aby som však neostal len pri negatívach, dovolím si ešte vyzdvihnúť tri scény, vďaka ktorým môžem bez akýchkoľvek zábran povedať, že sa mi film navzdory všetkým svojim nedostatkom celkom páčil a že stojí za pozornosť. Začnem prvou scénou, a teda tou, ktorá je svojou intenzitou veľmi podobná tej, ktorú som spomínal v úvode. Akurát s tým rozdielom, zatiaľčo tá vo mne vzbudzovala prevažne úzkostlivé, negatívne pocity, táto na mňa pre zmenu zapôsobila veľmi pozitívnym dojmom. Ide o ten moment, kedy sa hlavná hrdinka ide pozrieť na jej vyhliadnutú strednú školu a počas prehliadky sa zoznámi s jednou milou dievčinou, s ktorou sa nakoniec skamaráti a dostane jej číslo. Keď nasleduje scéna, ako hlavná hrdinka celá natešená príde domov, pozrie sa na mobil a nevie sa rozhodnúť či dievčine napísať alebo nie, na tvári sa mi vykúzlil úsmev a ten nezmizol ani po dobu ďalších zhruba 15 minút, pretože presne niečo také, čo sa za ten čas odohralo, som zažil aj ja a bolo veľmi potešujúce to vidieť vo filme. Bolo to veľmi stotožňujúce. Druhá cena je zo všetkých tá najemotívnejšia a herecky aj myšlienkovo najsilnejšia - dojemný dialóg medzi otcom a dcérou, kedy naplno zažiaril ľudský Josh Hamilton a svojimi sladkými slovami zahrial na srdci jak hlavnú hrdinku, tak aj mňa. Od tej chvíle sa už film nesie len v dobrom duchu a všetko je zavŕšené tou najprirodzenejšou scénou, kedy hlavná hrdinka večeria s kamarátom a začnú sa spolu baviť o Rickovi a Mortym, čo považujem za taký menší 'highlight' filmu, ktorým rovno ukončím celú túto úvahu, lebo naďalej sa o niečom rozpisovať by bolo úplne zbytočné a namáhavé. () (menej) (viac)