Sanjuro

Tentokrát nám mistr nadělil oddechový nářez s prvky komedie. Toshiro Mifune je tam namakanej drsňák, který pomáhá devíti uchům s osvobozením správce města a moc problémů mu to zrovna nedělá. Podezříval jsem ho z toho, že by celou armádu dokázal vykuchat sám, ale to by ten film byl asi dost krátkej. Nicméně Kurosawova invence se hodně objevuje u bitek (potok krve na konci rulez) a zvláště se mi líbila asi desetivteřinová scéna tancování devíti hlavních hrdinů se zajatým nepřítelem za zvuků takové rozjuchané hudby. (06.01.2007)

Zatím nejlepší Kurosawa, kterého jsem viděl. Příjemná délka, zajímavý příběh, skvělý Toshiro Mifune a Kurosawa v největší formě. Překvapilo mě tempo a plynulost děje, který se zbytečně nezasekává a nečeká. Kontrast vidiny boje a krve v podobě samuraje a mírumilovný a láskyplný pohled na svět skrze dvě ženy je jen jedním z kontrastů v celém filmu a jasně dává najevo, že tohle je promyšlené od první do poslední minuty. (31.12.2008)

Japonská režisérská legenda Akira Kurosawa ve své klasice z roku 1962 opět přivádí na scénu potulného samuraje s tváří Toshiro Mifuneho. Tahle postava ale rozhodně není uhlazeným hezounem ztělesňujícím veškeré lidské ctnosti. Právě naopak, charismatický vousáč v otrhaném kimonu spíš holduje alkoholu, nadávkám a zabíjení lidí. V jádru je to ale vlastně "dobrej" chlap s vysokým morálním kreditem, co krájí zlosyny s elegancí baletního velmistra a ještě sem tam přihodí nějaké to životní moudro. Zápletka není nijak výjimečná a tak je zřejmé, že snímek stojí a padá s hlavním hrdinou, který film dovede až k efektnímu krvavému finále. Po tomhle gejzíru rajčatové šťávy si určitě každý zapamatuje, jak má vypadat správný "samurajský" film. (29.09.2006)

"Jsem třicetiletý Sanjuro z Kaméliové zahrady. I když už mi bude čtyřicet." Sequel Yojimba je pre mňa osobne takmer po každej stránke lepší. Plynulejší, vyrovnanejší, dynamickejší, precíznejší, režijne dôslednejší a celkovo omnoho bližší tomu, čo Kurosawa predvádza v Siedmych samurajoch. Navyše pribudol dôležitý príbehový prvok - ženský element, ktorý pôsobí ako protiklad k bezmennému potulnému samurajovi; miesto násilia vyznáva mier, miesto odvahy krásu a jemnosť. Tým získava film aj vlastné posolstvo, na ktorého vyjadrenie postačí citovať jedinú vetu: "Nejlepší meč je ten, který stále zůstáva v pochvě." Samozrejme sa nezabudlo ani na zábavnosť, humor a nadhľad, ktorý však bol v Yojimbovi vo väčšej miere, ale tu mi prišiel využitý umnejšie a vo vyššej koncentrácii len v úvode a závere filmu. Vážnejší nádych dodáva príbehu na dôstojnosti, a podľa toho sa správa aj skvelá Satóva hudba. No a samozrejme Toširó je opäť démonickým samurajom blesku, ktorý seká ako nik iný. Zábavná je recyklácia hercov z Yojimba spôsobom tak rafinovaným, že niektorých ani nespoznáte (napríklad Nakadaia identifikujú od prvého pohľadu len tí, čo ho už dobre poznajú), takže to vôbec nepôsobí, akoby len tí istí herci hrali nové postavy - naopak, sú ako vymenení, a to je veľké plus (najmä pre Kurosawovu prácu s hercom). Samozrejme narácia je opäť poeticky pomalá, ale tentoraz absolútne bez nudnej chvíľky; zábava neustáva ani na minútu, a myšlienky film prehlbujú na úroveň filmu umeleckejšieho a hodnotnejšieho, než prvý diel. A tak je to správne. 90% (01.05.2014)

Historická linie Kurosawova díla se opakovaně vrací k základním mravním problémům tradicemi a statičností spoutané země a mezí a možností rezistentního individua v tomto rámci ortodoxie konvencí a kast. Tímto jedincem je i tentokrát oblíbený Kurosawův herec Toširo Mifune. Rozvážná dynamičnost brzdí nepřipravenou horkokrevnost naivního mládí a výstižně reprodukuje cyklickou časovost doby, v níž se činy statečného čestného samuraje odehrávají. Happyend není za těchto okolností vyumělkovaný, ale přirozený a jako vyvrcholení nenapadnutelný. Jakkoliv tyto pohledy do národní identity mohou působit pro Evropana neobvykle a až nestravitelně, jejich význam je neoddiskutovatelný. V zásadě rovněž evropskýma očima kvalitou, která má japonské kořeny, prostředkují všelidské nesnáze a žaly. Katastrofický konec a zhroucení japonského státu v r. 1945 byly ještě v době vzniku filmu živým, palčivým problémem. A tímto problémem bylo nejen končící samurajství a jeho mravní a myšlenkový svět, ale i neméně nesnadná otázka jak odlišit to, co by mělo zůstat i do budoucna, od toho, co se viditelně přežilo. Problém, který je všelidský a nadčasový. I dnes, téměř půlstoletí po vzniku tohoto filmového klenotu nejvyšší zlatnické práce. (26.08.2007)