Čo len ľudia povedia

Ani nevím, co k tomu říct. Že jsem vděčná, v jaké zemi jsem se narodila? Že mě šokuje, že žít v demokratické zemi nemusí znamenat nutně svobodu? Že si ani nedokážu představit život, ve kterém je rodina mým největším nepřítelem? Iram Haq přesně věděla, jak příběh uchopit a udělat ho naprosto uvěřitelným, aniž by u toho diváka vydírala. Tohle mě opravdu zabolelo. (13.11.2021)

To zas bude nárekov o praktikách islamu... Čo na tom, že vo filme bol predstavený jeden z extrémov, ktorý zaiste donúti odsúdiť bez výnimky všetkých prisťahovalcov z akejkoľvek moslimskej krajiny. Ale áno, aj takáto drezúra sa v domácnostiach a komunitách prisťahovalcov vyskytuje, no ani zďaleka to nie je pravidlom a bežným javom. Záleží na konzervatívnosti rodiny, ale aj na otvorenosti integrácie v konkrétnej krajine. Akonáhle som si prečítal popis k filmu, tak som bol naozaj zvedavý na tú prezentáciu tejto kontroverznej témy, ktorá je teraz "v móde". V podstate, niečo takéto som aj čakal, takže nie som nijako extra prekvapený, ale ani unesený (ako väčšina hodnotiteľov). Film bol natočený zručne, herci zahrali kvalitne, postavy boli zaujímavé (a kontrastné), no po scenáristickej stránke to bolo na môj vkus až príliš tendenčné. Každopádne, najviac z celého filmu ma bavila tá časť odohrávajúca sa v Pakistane, tam aspoň Nisha nadobudla konečne nejakú disciplínu (aj keď všetko potom zničil jediný okamih). (14.08.2018)

Nádherná ukázka vizuální optiky z rukou Iram Haq. Vtahující taneční scéna, až v pop-art nádechu Xaviera Dolana v doplnění písně Myra - Evig dag, geniální zobrazení vztahů a náboženství - podané tvrdě a otevřeně. Pro zahájení filmového festivalu tímto filmem, je pro mě za dramaturgii Cinematiku po letech příjemným překvapením. Nádherná ukázka, že neherci vyjadřují přirozenější emocionální dopad - zejména Maria Mozhdah. [MFF Cinematik, 2018] (12.09.2018)

„JESTLI CHCEŠ ŽÍT JAKO TIHLE ZÁPADNÍ PRIMITIVOVÉ, ZŮSTANEŠ SAMA…“ /// Nisha žije dvojí život – jeden (ten veselej) s kamarády (prostě ji ten západní svět chytnul) a ten druhej, doma, v pákistánský rodině, která se usadila v Norsku. Ovšem opustili „jen“ svoji zemi, zvyky ne. Žádná zdržovačka – 15 minut a máme tady čin, kvůli kterýmu trpí celá rodina…. Hodně to vypovídá o nátuře muslimskejch imigrantů. Ta jejich (NE)schopnost přizpůsobit se bude dráždit nemultikulturní evropský obecenstvo. Následuje parádní návštěva Pakistánu, která opět přináší ukázku jinejch mravů… (víte co? Seberte se, a vypadněte z Evropy do tý svojí zapráskaný divočiny!... soráč. Prostě ty emoce tam jsou…) Tož takový to norský drama, kde ani vejlet do Pákistánu neznamená oteplení. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevím, jak se exemplárně trestá parchant. 2.) Stěžuju si na Barnevernet. 3.) Thx za titule „desade“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (15.08.2018)

Otřesné. Bych blil. Se divím, že tohle svinstvo zrovna v tak hrdém, dogmetickém Norsku trpí. Být jimi, sroloval bych to do ruličky a poslal zpět do Islámábádu se vzkazem "Dík, tohle tady nechceme!". Copak jsme se už nesčetněkrát nespálili? Tahle nepřizpůsobivost je fackou a plivnutím do tváře zavedeným pořádkům. V posledních letech se to docela stupňuje a začíná mě to pěkně srát. Kde se v režijním kánonu vzalo tohle slepé přesvědčení, že závěr snímku je nejlepší s pohledem ústřední postavy do kamery? (01.12.2020)