Otcova volga

Potěšil mě tu pohled postavy Elišky Balzerové na hřbitovy a celou tu šaškárnu po smrti blízkého člověka. Přesný - hrob - do prdele, co bych tam chodil? Místo na vzpomínání? Ale no tak, vzpomínat můžu kdekoli, kde jsme s tím člověkem byli, něco zažili... Ale kus žulový desky ve "městečku" dalších žulovejch desek? Proč? (13.07.2022)

Čekal jsem přinejmenším "příjemnou" (jakkoliv to slovo ve spojitosti s filmem nesnáším) road movie a dostal jsem zbytečně natáhnutou bakalářskou povídku, kde se vlastně nic pořádného nestane a nic se nevyřeší. Hrdinky (čerstvá vdova a její dcera, onkologická pacientka, nad níž visí hrozba potenciálně špatné prognózy) vyrážejí hledat nemanželského syna/bratra. To v praxi znamená, že čerstvá vdova se postupně potkává s bývalými milenkami svého zesnulého manžela. Povídají si jako staré známé a ne jako sokyně, které se léta neviděly. Ani z jednoho ze setkání nevzejde kloudná informace či stopa, až jsou konečně nasměrovány na nejlepšího nebožtíkova kamaráda. Ten je sice již mentálně značně indisponován, ale pro účely jejich pátrání má náhle světlou chvilku a prozradí.... (pozor, blíží se rozuzlení a vrchol filmu!).... že si nebožtík u něj schoval dopisy od svého nevlastní syna! Nakonec ale vyjde najevo, že čerstvá vdova o levobočkovi vlastně celou věděla a celá tato cesta jí tak byla prostředkem, jak aspoň na chvíli uniknout realitě a přivést dceru na jiné myšlenky. Co by v reálném životě mohlo být velkou křivdou a důvodem k velké rodinné rozepři, je zde odbyto několika větami, aby obě hrdinky konečně nasedly do auta a vyrazili za... Závěrečné titulky. Tády-dády-dá. A je mi to vlastně líto. Film je výborně obsazen, kamera je velmi zdařilá, hudba vytváří výbornou atmosféru a i ta tátova Volha je nádherný veterán. Ale celé je vám to poněkud jedno. Film mnou prošuměl a nezanechal hlubší dojem. Škoda.... (30.03.2020)

Logicky postavený příběh dvou žen vystavených působení mezní životní situace hledá katarzi v hledání zdánlivě zcela zapomenutého nebožtíkova syna. Mezní situace poněkud bizarně zabarvená do někdejší ruského vozu Volha vede ne po hradech a zámcích, ale někdejších nebožtíkových kamarádkách; senilitou stižený přítel se na okamžik vrací do přítomného světa a stává se spouštěcím mechanismem, který mimoděk léčí staré rány. Scénář činí životným výborná režie, špičkové herecké obsazení a dobře promyšlená pointa. To také dává filmu svém souhrnu špičkové vyznění. (14.07.2022)

Tak takhle si čeští tvůrci představují „ženskou“ road movie? Pátrání hrdinek je iniciováno (nepřítomným) mužem a za mužem také směřují, devadesát procent jejich dialogů se týká mužů (zbylých deset rakoviny), když se octnou ve svízelné situaci, pomůže jim muž. Vyprávění je organizováno kolem zesnulého otce - k němu se sbíhají všechny motivy, jeho odkaz motivuje rozhodnutí Terezy udělat něco se svým vztahem, okolo něj se točí většina konverzací (neustále přemítání nad tím, jaký otec byl, co by jak udělal, co po něm Tereza podědila), díky němu se matka s dcerou někam posunou (doslova, protože jedou jeho autem). Ženy se zkrátka starají zejména o muže (nejnázorněji v případě Polívkova senilního Jindřicha, odkázaného na péči své partnerky), ne o sebe. Tereza záleží především na tom, aby byl Petr šťastný a svobodný, proto se s ním chce rozvést (ne kvůli vlastnímu štěstí). Matčino závěrečné odhalení je sice v rozporu s tím, jak byl film strukturován, k jakému závěru nás vedl, ale stejně nevede k přehodnocení názoru na otce a nijak neovlivní vývoj vyprávění (cestu je třeba dokončit tak jako tak). Nedomyšlený koncept (resp. nedomyšlení toho, k čemu by měl sloužit) je odhalen až v závěru, návodná hudba, která hraje prakticky bez přestání a pomáhá vyplnit všudypřítomnou prázdnotu (námět by vydal na povídku, ne na celovečerák), mě iritovala od začátku. V pojetí Jiřího Vejdělka je vážný takový film, k němuž hraje vážná hudba. Nemůže se stát, že byste nevěděli, co máte cítit. Stačí poslouchat. Ideální, pokud se chcete nechat dojmout, ne přemýšlet. Přidejte malebné záběry české krajiny každých dvacet minut a dostanete bezzubý urážlivý kýč. Takových Vejdělek už pár natočil (a nejede v tom sám), sledování Tátovy volhy je ale o to bolestivější, že stojí na (mužském) předpokladu, že ženy jsou na světě kvůli mužům a ještě jsou za to rády. Nejhorší na tom je, že něco takového tvrdí film, který se tváří mile a neškodné a je natočený vcelku profesionálně (což u nás bohužel rozhodně není standard - viz amatérské pseudofilmy Jána Nováka, Tomáše Magnuska a dalších). 35% Zajímavé komentáře: Coliseum, Kokska, Oktavianus (13.12.2018)

Pro mě příjemné filmové překvapení, moc pěkně natočené, s velmi podmanivým hudebním podmazem. Příběh dvou žen, které nečekaně ztratily osobu z kruhu nejbližších a zůstaly jen spolu, samy dvě, bez pojítka. Hledají si k sobě cestu, chtějí si porozumět, spoustu věcí vysvětlit a najít odpověď, ne jednu... Eliška Balzerová s Táňou Vilhelmovou to výrazně popotáhly, obě byly úžasné. A jen tak si pohrávám s myšlenkou, jak tolerantní bych byla či dokázala být... (03.10.2018)