Probuzení

Sonda do mládežnického undergroundu na začátku 60tých let. Tonda je znechucen pokrytectvím a falešností své vlastní rodiny a proto se pokusí nalézt přátelství na ulici. Banda mezi kterou se zaplete pije, krade a podvádí lidi. Týhle partě schází k dosažení úplného dna pouze drogy. Dnes by se jim rozhodně nevyhnuli. Parta zkouší co může aby se alespoň najedli, ale srab a nouze free života na ulici se jim jen tak z paty neodlepí. Přesto se Tonda nevrací zpět. Nakonec se ale mizérie nakupí natolik, že jí nelze odolat. Naprosto revoluční pohled na nastávající desetiletí s perfektními hereckými výkony. (14.04.2012)

Rok před svým vrcholným snímkem Vyšší princip natočil Jiří Krejčík drama Probuzení, které takřka symbolicky předznamenává charakter doby, uprostřed schematismu filmové tvorby 50. let, toho nejtemnějšího období novodobé české historie, které se plně vyrovnává protektorátním časům, byl Krejčík schopen již netočit budovatelské filmy, ale prosadit si vznik psychologického dramatu signalizující postupné tání dogmatismu 50. let... Sonda do života problémové mládeže (tzv. pásků) stojící mimo zářné budovatelské snažení národa prezentované oficiálními sdělovacími prostředky je přelomová už svou existencí - prezentace a vlastně už samé připuštění existence podobných lidí, jaké zobrazuje film, byla v kinematografii té doby cosi neslýchaného. V budovatelském filmu jsou jen dva póly hrdinů - uvědomělý komunista a zavrženíhodný třídní nepřítel, tady je ovšem prezentován nový pohled - i třídní nepřítel může mít sympatie divákovy. Krejčíkův film je sice ještě zatížen stigmatem doby svého vzniku, ale 3 roky po smrti Stalina a Gottwalda a Chruščovově odhalení kultu osobnosti se přece jen už pomalu prolamují ledy. Ten film je i dnes krásný, křehký a lyrický a někde uvnitř hluboce smutný, což se uprostřed rozjásaného budování socialistických zítřků u filmu ze současnosti hledá jen stěží. Jde rovněž o silnou generační výpověď, s jinými filmy se soudobá mládež mohla ztotožňovat jen těžko. Potěší herecké výkony i účast celé plejády začínajících pozdějších hereckých legend, stejně jako výborná kamera, v jejímž pojetí je dobová Praha neradostná a šedivá... Překvapila mne hudba Zdeňka Lišky, prakticky vůbec se mi ji nepodařilo identifikovat a o jeho autorství jsem si přečetl až v závěrečných titulcích...ještě evidentně nenese znaky typické pro pozdější mistrovu filmovou tvorbu... Rok 1959 a postupné prob(o)uzení společnosti hybernované okovy komunistické totality... (25.06.2018)

Byl jsem až překvapen, jak moc opravdový tenhle film je. Vzdor době svého vzniku jde o výborný, skvěle zahraný příběh s v českém filmu ne příliš častou romantickou zápletkou, jejíž dobrý konec mě v tomto případě vyloženě potěšil. Aby ne, na filmu se sešli režisér Krejčík a nastupující generace českých herců. Jak to, že mě film o mladých z roku 1959 osloví víc, než současné "generační výpovědi" polistopadových příštipkářů? (14.08.2006)

Je neuvěřitelný, že mladý lidi tady maj outfity a účesy, s kterýma by klidně mohli vystupovat i dneska. Pak je zábavný, jak pozdější gentlemani par excellence tady jsou za pěkný hajzly (Petr Kostka, Jiří Kodet). Jana Brejchová už tady ukazuje, že má našlápnuto k pozici evropské hvězdy. Trochu mě rušilo sluníčkové finále, ale jak jsem se někde dočetl, ten konec musel Krejčík přetočit, páč se to soudruhům nelíbilo. (19.11.2023)

Tohle je můj skutečně první film, který natočil Jiří Krejčík, a musím říct, že mi málem spadla brada. To, jak snadno zde vodil herce, a jak ti hráli naprosto přirozeně, jak zajímavý byl příběh a jak realisticky byl podán, a to i přesto, že se zde objevují herecké legendy, které máme nějak zafixované, to mě naprosto ohromilo. Výborný film, kde i ten závěr nakonec snesete. (05.12.2014)