Hello, Dolly!

Že byl Gene Kelly perfekcionistický šílenec, to jsem věděl. Ale že byl ještě k tomu megalomanský šílenec, to jsem se dověděl až teď:) Jistě, divadelní předloha byla už tehdy obrovský hit (10 cen Tony, to překonali až Producenti v roce 2001!) a 20th Century Fox nechtěli nechat nic náhodě, ale přesto - filmové muzikály už v té době měly éru své největší slávy za sebou, a tak gigantickou výpravu jako tady jsem v žádném starším filmu podobného ražení neviděl (snad se shodneme, že Vojna A Mír opravdu srovnávat nejde:)). Nejde jen o běžný ruch na ulici New Yorku roku 1890, o skupinová taneční čísla, ale zejména o scénu přehlídky cca v polovině filmu. To Vám prostě MUSÍ spadnout brada. Barbra Streisand zpívá a hraje jako o život, Walter Mathau dohání svým herectvím, co mu schází v hrdle, no a sluší se připomenout, že další hlavní roli má Michael Crawford, pozdější první Fantom Opery;) Marianne McAndrew je rozkošná, další dámy také, a říkáte si, co by vlastně mohlo dopadnout špatně, když kameru, hudbu i scénář mají na starosti ostřílení profesionálové - vycházející navíc ze zmíněné bomby, která srovnala Broadway se zemí. A to je právě kámen úrazu, respektive jablko sváru mezi obdivovateli a haniteli Hello, Dolly! Na příběh se můžete dívat z více úhlů - jako na operetní historku poplatnou původní frašce už z roku 1938, nebo na příběh silné ženské hrdinky, vyzbrojené těžkým arzenálem šarmu, vtipu a vyřídilky. A podobně to platí pro další věci - taneční čísla jsou velkolepá, ale tanečníci se záměrně pohybují v absurdně dětinských a přehnaných pózách, že to místy vypadá jak přenos z výročního plesu Ministerstva švihlé chůze:) Je to obdivuhodné, ale někomu tenhle komický záměr může přijít směšný až odpudivý. Já jsem se po chvíli uvažování přiklonil k obdivu k práci choreografů a řekl si, že to vlastně dokonale pasuje k řachandě a pitvoření, které se v jednotlivých scénách (bez urážky) odehrává. A byť vyústění příběhu je takové trochu WTF, jsem ochoten si říct, že Dolly Leviová byla mistryní v nasazování brouků do hlavy, a koneckonců Efraim Levi musel podle jejího vyprávění být naprosto dokonalý chlap, takže jí prostě přejete, aby jejímu smutku byl konec (a to není spoiler, svoje úmysly Dolly odhaluje už v úvodní scéně;)). Takže i když by film mohl naprosto v pohodě být o dvacet minut kratší (a Zpívání V Dešti bylo kratší skoro o tři čtvrtě hodiny;)), a stejně by byl napěchovaný umem tanečníků, hudebníků i choreografů až až, a na ději by se to nijak nepodepsalo, dám 80%. Ale je to hlavně zásluha Barbry Streisand, která mě dokázala přesvědčit, že by její Dolly mohla dokázat vládnout celému světu, nejen New Yorku nebo Yonkers (BTW to místo fakt existuje, a má dnes asi 200 000 obyvatel:D ). Ale naprosto chápu všechny, kdo tenhle film odmítají jako přeplácanou a příliš dlouhou šaškárnu. (21.06.2020)

Není to tak dobré jako naprosté klasiky. Gene nedokázal muzikál úplně vytáhnout z divadla, zůstal tak na půli cesty. Přesto písně roztepou srdíčko, Matthau rozesměje, Streisland okouzlí, ostatní nejsou úplně ready, ale díky tempu vyprávění a četností gagů (sebejednoduších) se to dá tolerovat. Nejsilnější stránkou je Kelly-tanečník, protože to co se mu dodařilo vytáhnout z klobouku za čísla, to je nádhera, akce, rozsah, nápady. Přesto se mu těch 150 minut úplně naplnit nepodařilo a občas je to trochu "vatovité." Dolly dohazuje a dohazuje, až si uvědomí, že by taky měla myslet na sebe a mladé-nemajetné a dá dohromady všechny (včetně sebe) šťastně a spokojeně... 70% (29.07.2010)

"90% lidí na tomto světě jsou blázni a my ostatní jsme ohroženi nákazou." Walter Matthau v muzikálu, to je něco jako lední medvěd na Tahiti nebo Karel Gott v tramvaji. Nepravděpodobné, ale zábavné. A je to vlastně hlavní důvod, proč se mi Hello, Dolly! líbí, jinak totiž patří ke slabším muzikálům, které se často - a vcelku právem - zesměšňují. Pro zajímavost - zkuste si pustit scénu, kde Barbra Streisandová zpívá titulní song, obklopena křepčícími číšníky, a hned potom začátek filmu Smrt jí sluší. Udělejte to a zkuste najít deset rozdílů. :o) Výprava a kostýmy v Dolly vypadají jako ze šlehačky a marcipánu, usměvaví sboristé extaticky skotačí v křečovitých pozicích a písně většinou nikam neposunují děj, naopak ho zdržují a texty duplikují informace, známé z předchozího dialogu. Sebestředný idol transvestitů rozběsnil i pověstně hodného Waltera ("V mém nejmenším prdu je víc talentu než v ní celé!"), jako by nestačilo, že ho Gene Kelly přinutil zpívat a ehm... tančit. No vidíte a přesto z Hello, Dolly! dýchá taková ta starosvětská harmonie, kterou mám na filmech starého Hollywoodu rád. 70% (27.07.2006)

Velkorysé taneční scény v režii člověka z nejpovolanějších, Genea Kellyho (Zpívání v dešti), vrcholí megalomanským muzikálovým číslem v luxusní restauraci, kde dostává prostor i Louis Armstrong. Skutečný, živý Louis Armstrong! Je to hlasitý, občas malinko neohrabaný film, který bez ustání jede na plné obrátky. Někdo křičí, někdo zpívá, někdo tančí a Walter Matthau i Barbra Streisand hrají o život. Občas vtipné, občas překvapivě chytré, občas sentimentální, ale každou scénou dávající vzpomenout na zlaté časy muzikálů. 85% Zajímavé komentáře: kleopatra, Oskar (21.11.2008)

Skvělý muzikál. Výtečné obsazení: výtečná Barbra Streisand, perfektní Walter Matthau, výborný "atraktivní idiot" (jak ho nazval Gene Kelly) Michael Crawford a samozřejmě nemůžu zapomenout na Luise Armstronga. Vynikající hudba, fantastická choreografie, dobře fungující humor, zkrátka jeden z nejlepších muzikálů. (14.07.2009)