Matrix Resurrections

Než se k novému Matrixu víc rozepíšu v recenzi, odložím si tady alespoň pár prvotních poznámek, protože mi to nedá spát. Resurrections předně nejsou bůhvíjak hezký film, dokonce je s ohledem na akci, některé efekty a obecně styl vyloženě nevzhledný, ošklivý, odpuzující. Připomíná zombie sešitou z tlejících kusů původní trilogie, série okázalých rekonstrukcí týchž scén a za únosnou hranici hypertrofovaných atrakcí typických pro předchozí filmy (bullet time). Při sledování jsem si říkal, že zatímco matrixovská trilogie působila přelomově jak esteticky, tak myšlenkově, tak čtyřka naplňuje více méně jen to druhé a jinak vyhlíží jako odfláknutý sajrajt. JENŽE. S ohledem na nezvykle otevřenou reflexi studiových praktik v úvodu filmu nakonec nemůžu jinak než tuhle rozrušující estetiku digitálního humusu chápát jako součást autentického vzdoru, který film představuje vůči dominantní hollywoodské praxi sequelů a sériově provázaných franšíz. Zatímco například marvelovky taky dávají najevo svoji ukotvenost v rozsáhlejších univerzech a sebereflexivně vtipkují na svoji vlastní adresu, ve finále nikdy nerezignují na opojnou spektakulárnost. Resurrections jsou v tomto ohledu důsledně a dost ojediněle podvratné, protože jednak znemožňují klasickou identifikaci s hrdiny a zároveň kladou odpor i na rovině atrakcí. Je to podle mého dané i tím, že posun od trilogie k čtvrtému dílu je zároveň posunem od postmodernismu k metamodernismu. Což mimo jiné znamená nejen hypersebereflexivitu nebo odklon od ironické distance k větší míře upřímnosti a sentimentu, ale taky odlišný akcent na recyklaci a pastiš. Ta v metamoderním umění není spjatá jen s přebíráním a přetvářením existujících motivů, ale také s jejich materialitou a úsporností. Recyklace tak v tomto duchu souvisí s ekologickou recyklací různých materiálů, vyhýbá se plýtvání a naopak míří k šetrnosti. Pokud tedy Matrix působí jako oživlá mrtvola, která dost bezprecedentně kombinuje záběry přímo vzaté z předchozích filmů a znovu navštěvuje tytéž kulisy a scenérie, jde právě o recyklaci v tomto metamoderním smyslu. Jde o manifest NERŮSTU, který vzdoruje expanzi a nekonečné výrobě dalších a dalších pokračování - ne tím, že jejich výrobu úplně odmítá, ale protože staví do popředí jejich recyklovanost. Čtvrtý Matrix tak představuje jakousi subverzivní odvrácenou tvář nových Abramsových Star Wars, které fanouškům znovu vypravují totéž a dodávají povědomé fetiše, ovšem dělají tak stylem, který plně podléhá korporátní logice Disneyho. Matrix Ressurections je oproti tomu otevřený fakáč současnému studiovému systému, který ale zároveň svůj svět nesmírně zajímavě přetváří a posouvá jej k novým filosofickým rámcům. A pro mě naprosto překvapivě má z poslední doby nejvíc společného s dalším metamoderním filmem Annette nebo podzimní sezónou brněnského HaDivadla. Ale o tom podrobněji až jindy. (23.12.2021)

Matrix: Déjà vu. Nečekaně mě to bavilo, dokonce víc než kdysi trojka. A to přes to, že jde o jakýsi přízračný poloremake, který postrádá vizuál původní trilogie, revoluční nebo aspoň wow efekty (nedostaneme pořádně ani ty staré) i akční orgie (akce je tu tragicky nevýrazná) ani Fishburnea s Weavingem v jejich ikonických rolích. Pořád ale na člověka dýchne ten mýtus, romance Nea a Trinity a bavily mě všechny ty odkazy, posuny a metakomentáře i Harrisův záporák. Žádná revoluce, jen nostalgie a blockbusterová podivnost roku. (29.12.2021)

„JESTLI CHCEŠ ZNÁT PRAVDU NEO, BUDEŠ MĚ MUSET NÁSLEDOVAT…“   Neo v adventuře. Chodí, vyptává se (a často slyší… „čekal(a) jsem, že se na to zeptáš“…), občas se přimotá do nějaký akce. Apropó… je fakt znát, jakej pokrok po technický stránce filmovej svět od roku 1999 udělal. Ovšem tohle asi fandům Matrixu stačit nebude. Ti ostatní se brzo ztratěj v technickejch detailech vyprávění. Žádnej novej Bullet-time se prostě nedostaví. Jediný, co je hodně dobře, že film natočil(a) jedna ze ségrobráchů. Svoje příběhy si maj totiž lidi vyprávět sami. Byť jsou bezemoční a složitý. Takže vlastně zbytečný...     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Rád se potkávám s legendami. 2.) Furt vidím takovej divnej zelenej vzor. A nevím…  ///  Thx za titule „farmaister“ a „titulkomat“.                PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ***  NAPĚTÍ  ne (04.01.2022)

Před návštěvou kina jsem četl jak je nový Matrix strašně meta, mně to ale přišlo prostě jenom divný. Jo, těch pár joků na sequelitídu a Warnery bylo vtipných, ale jinak mě to vlastně vůbec nebavilo a půlku filmu jsem přemýšlel o úplně jiných věcech. Což se mi teda v kině snad nikdy v takové míře nestalo. Polehčující okolností je, že pro mě Matrix nebyl nikdy určující a ačkoliv jsem měl jedničku v dětství hodně rád a užíval si přelomové akční scény, lore mi byl vždycky tak nějak volnej. A zde to z hlediska příběhu bylo podobné a ač nám bylo potají přichystáno mnoho překvapení a trailery v tomto případě obzvláště lhaly, zásadní dílo se bohužel nekoná a Keanu mi tu přišel vyloženě prkennej. Na druhou stranu zásadně nemůžu souhlasit s přemírou hatu, který se na Matrix 4 snesl, jen mě to zkrátka subjektivně mijí a užívám si pouze nádherné obrázky. A tu čtvrtou hvězdu zkrátka nedám hlavně kvůli tomu, že mě akční scény ani za špičku nehtu neohromily. Těžko říci, jestli to vůbec mohlo být lepší, takhle se ale jenom variuje původní příběh s mladšími verzemi postav které známe, s překvapivě snad krásnější než kdy dřív Carrie-Anne Moss. (24.12.2021)

Tuhle bitvu podle mě nešlo vyhrát – kolem Matrixu se v posledních dvou dekádách vytvořila tak silná fanouškovská základna, že snad ani nebylo možné přijít s pokračováním, které by důstojně navázalo na myšlenkový odkaz tohoto prototypického postmoderního světa a zároveň představovalo obdobnou choreograficko-kompoziční revoluci jako (minimálně) první díl. Samozřejmě nemám problém uznat, že by to Lana Wachowski už ani nedokázala, jelikož její post-matrixovská tvorba vyvolává hlavně kroucení hlavou, ale o to víc jsem se bavil nad tím, co s tímhle tak trochu nechtěným pokračováním provedla. Akce je skutečně druhořadá, a to jak z hlediska důležitosti, tak bohužel i kvality – bitky a přestřelky jsou poměrně líné, nevýrazné, nezajímavé. V jiných ohledech mě však Wachowski šokovala pozitivně. Práce s monstrózní matrixovskou mytologií zdatně balancuje na hraně sebeparodie, sebereflexe i dalšího rozvoje. Výsledek je poměrně rozklížený, jelikož sestává ze dvou značně odlišných polovin, navíc protkávaných občasnými obskurními momenty. Přesto jsem se většinu stopáže bavil, cenil si tvůrčí odvahy a nespoutanosti, neochoty naplňovat očekávání, a především tvrdošíjnosti, s jakou Wachowski dokázala do vysokorozpočtového filmu protlačit svá osobní témata a za velké peníze natočit v jádru příjemně staromilské melodrama. Více zde. (23.12.2021)