Už zase skáčem cez kaluže

Natočené velmi citlivě a moc hezky, jak to K. Kachyňa umí. Hudební doprovod a doteky přírody byly skvělým balzámem na duši. Líbila se mi i dětská logika pihatého V. Dlouhého a jeho téměř skálopevná jistota ve vlastní uzdravení. Ze svého handicapu udělal přednost a zajistil si tak pozornost všech dětí. Napomohl také k těsnější rodinné semknutosti, byl tak pozitivním hnacím motorem ke změnám. (15.11.2010)

Škoda první poloviny, která je hrooozně dlouhá a dobu trvá, než se něco začne dít. Zato po neštěstném onemocnění hlavního hrdiny se začnou dít věci. Dlouhý začne mluvit, herci hrát a Kachyňa režírovat. Nemocnice není můj vytoužený plac, ale kdyby o mě takhle pečovala mladá Jana Švandová, tak bych tam chtěl zůstat co nejdýl. (21.12.2011)

Bylo by to pěkné. Oceňuji zejména zajímavé herecké výkony a nečasté ztvárnění závažného dětského onemocnění. Co mě však vyloženě rušilo, byly ty mažoretky v mužském podání a monotematická hudba s nimi spojená a různé důrazy tu na detail, tu na monolog vypravěče, jež tříštily celou kompozici. Celou dobu jsem si ale říkala, koho mi ten chlapec připomíná a pak mi došlo, který herec z něj vyrostl. Ať odpočívá v pokoji. (06.02.2018)

Je těžké uvěřit, že malý chlapec, který tu poprvé na stříbrném plátně zažívá první okamžiky slávy a zasloužené popularity, je nedávno předčasně zesnulým velikánem své generace Vladimírem Dlouhým. Tehdy měl štěstí: padl do rukou jednoho z našich největších a nejpronikavějších filmových tvůrců Karla Kachyni, jemuž navíc beze zbytku vyšel záměr na přenesení původního děje ze vzdálené Austrálie do předříjnových Čech. Film, velmi vzdáleně připomínající pozdější televizní seriál DOBRÁ VODA, skvěle zvládá dobové c. a k. reálie včetně života zemědělských dělníků, do jejichž vyššího patra koňáci náleží. Hlavní dětsý hrdina naopak evokuje hrabalovské dětské reflexe a věrohodně vyznívá i hrdinova vůle po životě, aniž by se umělecky této nesnadné části díla jakkoliv ublížilo. Jak tu mnozí konstatovali, filmu dominuje tehdy dvanáctiletý Dlouhý, jehož zvládnutí titulní dětské role nese znaky dospělého, jakoby již plně vyzrálého herectví. Kachyňa tu s úspěchem navázal na své předcházející dětské filmy jako PRÁČE či ještě propracovanější AŤ ŽIJE REPUBLIKA. I po letech žasneme, trneme, držíme palce a s úlevou přijímáme zdánlivý happy end, podložený ne zázrakem, ale vůlí, houževnatostí, nesmlouvavostí a zdravou rvavostí jež začíná u sebe sama. Mravní katarze je i nevtíravým mravním naučením. Jakých není nikdy dost. V životě každého z nás. (20.07.2010)

Osudové setkání. I tak bychom mohli pojmenovat umělecké a životní protnutí režiséra Karla Kachyni s tehdy dvanáctiletým Vladimírem Dlouhým, jehož dětsky civilní pojetí titulní role předznamenalo mnohé z jeho pozdějších vrcholných kreací na divadle a ve filmu. Přenesení Marshallova románu do ryze českého prostředí c. a k. monarchie posledního desetiletí vlastně připomíná, že nezáleží ani tak na zemi, ale především na lidech, jejichž životní osudy zůstávají kdykoli a kdekoli stejné i se svými bolestmi a radostmi, jež právě prožívají. Hrdinou jímavého příběhu se stává tehdy neléčitelnou obrnou stižený chlapec, v hloubi duše však neuvěřitelně odhodlaný jít za svým životním snem bez ohledu na osudem vyřčený handicap. A protože je po tátovi chlap jaksepatří, nevzdává se, i kdyby to měl být sen z kategorie nesplnitelných: chce hledět osudu do tváře ze hřbetu koně a v jeho sedle zdolat kaluže před rodnou chalupou, jež jsou pro něj přímo zdolanými oceány. Neokázale statečný, umanutý i naivně upřímný vypravěč s berlemi, toužící zvítězit nad svou nemocí pak jakoby předznamenal skutečný osobní boj jeho hereckého představitele a stejně jako malému chlapci, i Dlouhému nescházela odvaha a odhodlání. Bohužel, jak se říká: život je sviňa. V tomto případě to platí dvojnásob. (13.11.2010)