Už zase skáčem cez kaluže

Natočené velmi citlivě a moc hezky, jak to K. Kachyňa umí. Hudební doprovod a doteky přírody byly skvělým balzámem na duši. Líbila se mi i dětská logika pihatého V. Dlouhého a jeho téměř skálopevná jistota ve vlastní uzdravení. Ze svého handicapu udělal přednost a zajistil si tak pozornost všech dětí. Napomohl také k těsnější rodinné semknutosti, byl tak pozitivním hnacím motorem ke změnám. (15.11.2010)

Už dlouho jsem zde neudělil desítku. Je obtížné porovnávat mezi sebou filmy různých žánrů. Říci, že ten či onen je lepší, než ten druhý. Když třeba jeden snímek je akční bláznivá komedie, druhý horror a třetí poetické drama. Snímkek Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže podle Marshallova námětu patří k filmům poetickým, kterým nechybí i něžný a laskavý humor. Tomuto filmu rád tu desítku udělím. Zaslouží si to za to jak je lidský, jakou má petiku i humor. Zaslouží si ji za to jakou má výpravu. Daly by se mu vytknout některé detaily, které jsou trochu nelogické, ale ve filmu samotném i příběhu se to ztratí. (16.03.2007)

Bylo by to pěkné. Oceňuji zejména zajímavé herecké výkony a nečasté ztvárnění závažného dětského onemocnění. Co mě však vyloženě rušilo, byly ty mažoretky v mužském podání a monotematická hudba s nimi spojená a různé důrazy tu na detail, tu na monolog vypravěče, jež tříštily celou kompozici. Celou dobu jsem si ale říkala, koho mi ten chlapec připomíná a pak mi došlo, který herec z něj vyrostl. Ať odpočívá v pokoji. (06.02.2018)

V rámci školního projektu vybrali pedagogové českého jazyka právě toto filmové zpracování "povinné četby" od A. Marshalla. Čekal jsem u žáků 7. tříd úplný propad tohoto filmu. Ani jsem se na ten film nechtěl podívat dopředu, říkal jsem si, že mi bude stačit, až to uvidím ve škole. A viděl jsem... a zíral jsem a vlhly mi oči, a fandil jsem tomu "usmrkanci" a byl na něj hrdý jako kdyby to byl můj vlastní kluk... Získal si mne nejen ohromě milý a přesvědčivý výkon Vládi Dlouhého, ale i vše kolem toho: střih, kamera, scénář, režie. Smutný přííběh se silným akcentem na osobní statečnost a houževnatost, to vše prosycené nadějnými vyhlídkami. A ještě k hodnocení: moc se to líbilo i žákům, žádný propadák to nebyl, naopak. Učitelé mohli být spokojení, že děcka viděli něco z povinné četby, co se povedlo a přijali ji. Glosa na závěr: zamrazilo mne, když Vláďův filmový táta, poté, co ho vyhodili z práce kvůli závislosti na alkoholu, dával synkovi dobrou radu, aby on nepil jako táta... To se Vláďovi v tom reálném životě naplnit nepodařilo. A není to soud, ani mravokárně zdvižený prst, je to jen povzdechnutí. Sám jsem na alkoholu byl závislý, a nesnažil jsem se o to. Byl to jen vedlejší produkt toho, co jsem žil, a jak jsem situace řešil. (21.03.2011)

Osudové setkání. I tak bychom mohli pojmenovat umělecké a životní protnutí režiséra Karla Kachyni s tehdy dvanáctiletým Vladimírem Dlouhým, jehož dětsky civilní pojetí titulní role předznamenalo mnohé z jeho pozdějších vrcholných kreací na divadle a ve filmu. Přenesení Marshallova románu do ryze českého prostředí c. a k. monarchie posledního desetiletí vlastně připomíná, že nezáleží ani tak na zemi, ale především na lidech, jejichž životní osudy zůstávají kdykoli a kdekoli stejné i se svými bolestmi a radostmi, jež právě prožívají. Hrdinou jímavého příběhu se stává tehdy neléčitelnou obrnou stižený chlapec, v hloubi duše však neuvěřitelně odhodlaný jít za svým životním snem bez ohledu na osudem vyřčený handicap. A protože je po tátovi chlap jaksepatří, nevzdává se, i kdyby to měl být sen z kategorie nesplnitelných: chce hledět osudu do tváře ze hřbetu koně a v jeho sedle zdolat kaluže před rodnou chalupou, jež jsou pro něj přímo zdolanými oceány. Neokázale statečný, umanutý i naivně upřímný vypravěč s berlemi, toužící zvítězit nad svou nemocí pak jakoby předznamenal skutečný osobní boj jeho hereckého představitele a stejně jako malému chlapci, i Dlouhému nescházela odvaha a odhodlání. Bohužel, jak se říká: život je sviňa. V tomto případě to platí dvojnásob. (13.11.2010)