Psycho

Film Alfreda Hitchcocka PSYCHO je silný, komplexní psychologický thriller a matkou všech moderních filmů hrůzy a napětí. Je to bez pomoci ohlášený období nižší obrazovky "slashers" s krvavou zápletkou a šokující vraždy s vrcholem koupelnové scény. Děsivě znepokojující úplatnost, zmatené identity, lidské zranitelnosti, pronásledování a smrtící účinek strachu. Alfredovy tématy byly odhaleny prostřednictvím opakovaného použití motivů, jako jsou vycpaní ptáci, oči, ruce a odrážející se zrcadla. Ďábelsky promyšlený thriller dotýkající se hranice psychického teroru, natočil tvůrce století - ALFRED HITCHCOCK v 60. letech, kdy už měl za sebou celovečerní filmové skvosty: Na sever Severozápadní linkou, nebo Vertigo. Dobrodružství zametl pod stůl a vysílil diváky tím, že na scénu přivedl jednoho z nejslavnějších zabijáků všech dob Normana Batese (Anthony Perkins). Dějové prvky v podkresu kulis - už jen ty jeho domy nahání hrůzu ... A TEN ZÁVĚR ! (19.11.2011)

Jak z nijak zvlášť výjimečné knihy stvořit film, jenž se stane ikonou nejen svého žánru? Stačí drobná maličkost - být génius jakým byl Alfred Hitchcock - být tentýž perfekcionistický poděs s obrazovou imaginací rovnou té Mozartově hudební. Čert vem scénu ve sprše, to byl šokující trhák ve své době, dnes dobrý jen k tomu, abychom se mohli kořit odvaze velkého pana A - mě nejvíc dostalo bezzvučné otevření dveří předtím...a potom záběr v ložnici se zrcadlem...to je skutečně (skutečné) Psycho, to čarování s atmosférou a diváka vtahujícími záběry, to je ta pravá nadčasová hodnota tohoto dítěte roku 1960. Hlavní neměnnou devizou filmu je dokonale precizní Anthony Perkins, ten tichý Batesův chlapec, který svým výrazem dokázal přesně vyjádřit svou postavu a oklamat každého, kdo neznal příběh toho zastrčeného motelu a jeho majitelů. On a jenom on coby nástroj v rukách Režiséra sehrává jeden z nejpůsobivějších koncertů v dějinách filmu. Psycho je zcela po zásluze klasikou, ale jeho kvality jsou dnes někde jinde, než tomu bylo tehdy. Je otázka, jak to vlastně ve skutečnosti je...zda bychom to vnímali jinak, kdybychom mohli vidět to premiérové Hitchcockovo Psycho - to, jehož konec není jedním z nejveřejnějších tajemství, ale nevídaným šokem. To, jehož hudební úvod nám brnká na nervy, ale my ještě nevíme, kde číhá to hlasitě vyřvávané nebezpečí. Myslím, že takovému Psychu bych dal plné hodnocení...takhle ale nemůžu jinak než hodnotit jako zlatou klasiku, která má svou duši, ale která tu moji tak trochu míjí. 80% (17.08.2010)

Škoda, že ona zásadní scéna filmu nezůstala bez hudby, jak to bylo původně zamýšleno. Proslavený škrábavý motiv sice působí depresivně, ale také poněkud archaicky. Klasický film, v podstatě zakladatel žánru, má i dnes co nabídnout, na rozdíl od mnoha současníků (i, tady budu kacíř, některých filmů od mistra samotného - ano, připomínám svůj názor na Na sever severozápadní a tak dále). (11.10.2005)

"Já jsem jeden z těch, co vypadají vždycky podezřele." Kdepak Normane. Ty vůbec nevypadáš podezřele, takže kdyby mne nějaká sympatická slečna s kradenými penězi požádala o úkryt, tak Batesův motel mohu jenom doporučit. Ty i matka se totiž umíte o hosty postarat tak dokonale, že vám z toho ubývají koupelnový závěsy. Já se tedy přiznám, že mě Psycho nevyděsilo k smrti ani napoprvé, při reprízách mě chvílemi i trošku nudilo, ale ten Normanův závěrečnej úsměv je prostě dokonalej. (25.07.2011)

Hledej duši tam, kde má smysl duši hledat. Hledej filmovost tam, kde se na tebe dívá ze všech stran. Chtěl jsem nějak oduševněle uvést jeden z nejlegendárnějších hororů a myslím že nejen hororů všech dob. Z nebe padají miliony slz, do noci svítí světlomety starého amerického korábu silnic a v dáli bliká nápis Bates Motel. Mistr napětí Alfred Hitchcock si zoufal, že už dlouho nenatočil černobílý film a tak se rozhodl pro Psycho. Kdysi v historii se v očích šílence Eda Gaina měnili ženy v terče jež likvidoval a tak nevědomky poskytl svůj zvrhlý život jako námět pro celovečerní filmy. A tak se za spoustou vypreparovaných opeřenců začala rýsovat postava Normana Batese v podání legendárního Anthonyho Perkinse. Za zvuků depresivně dráždivé hudby, až pod kůži se zažírajících tónu se tak Marion blíží vstříc scéně scén. Prázdná pokoj, voda ze sprchy dopadá na dno vany, půvabné dívčí tělo mizí za závěsem. Tak to všechno začalo a v kalužích krve, na svou dobu drsné vražedné scény, s pohledem do mrtvé dívčiny tváře to taky skončilo. Pronásledován hlasem své matky jenž měl nahraný v hlavě jako na nějaké pásce a ten se pořád a pořád opakoval, rozpoutal Norman Bates jednu z nejlepších a nejpropracovanějších her se strachem. Víra v dobro je stejně pomíjivá jako chuť šampaňského v ústech a tak záhy zjistíte, že vyšinutá lidská mysl se nezdráhá vůbec ničeho. Uzavřena ve svém světe, symfonie sžírající atmosféry pod taktovkou toho nejpovolanějšího. Tak tohle je Psycho dámy a pánové, tohle je legenda a tohle jsou dějiny filmu. Výuka právě začíná! (31.07.2004)