Jarní povětří

"Nic nemilujeme tak, jako vlastní představy o tom druhém…." Tento Helgeho film o ideálech mládí a ztrátě iluzí je skvěle vystaven a má výborně napsané dialogy. Hodně zajímavá je postava tatínka hlavní hrdinky Jany postavená po většinu času na typickém ("jen tak jako by mimoděk") herectví Karla Högera. Ten jeho suchý humor a cynické intelektuální hlášky to je vážně něco („Myšlení není v kurzu…“ „Člověk nežije tak dlouho, aby si mohl dělat nějaké morální exhibice...“ "To čemu se dnes říká charakter, to strašně podražilo, to je luxus…")... Každopádně žít s takovýto tatínkem, to muselo být pro idealistku Janu čím dál složitější. Hodně silná je scéna, kdy dotyčná sedí na stranické schůzi, a poslouchá, jak její tatínek mluví o svých důvodech pro vstup do strany, o kterých přitom ona dobře ví, že jsou to všechny lži a fráze. Jen ona ví, že on tam přeci "nepatří". Nebo že by ona "nepatřila" do světa svých rodičů? Onen závěr o nalezení sebe sama je vskutku silnej. (17.04.2022)

Výborně vystavěný příběh o ideálech, ztrátě iluzí, zklamání a nalezení sebe sama. Příběh, který vznikl v určité době a určitou dobu také zobrazuje. Z toho důvodu bych o něm ani neřekla, že se jedná o příběh vyloženě propagandisticky laděný. Ta kulisa tu sice je, ale jen jako pozadí. V popředí se odehrává silný příběh, můžeme si o Janu Otčenáškovi myslet cokoliv, ale tohle tento pan spisovatel uměl. Jednoznačně pozitivně tu totiž nevyznívá ani "čistý", zcela pro věc zapálený, komunista Jindra Jiřího Valy, ani rozumný představitel "nepřátelské" buržoazie Stibor, v brilantním podání Karla Högera. Společensko-politické selhání u otce Stibora je celkem pochopitelné, dnes, po bitvě, je každý generálem, ale kdo věděl tenkrát, co bude a bylo potřeba přizpůsobit se - možná jen kvůli sobě samému, ale možná, mnohem spíš, kvůli rodině, kvůli studující dceři a její budoucnosti. Horší je však zcela naprosté selhání v prostých a základních lidských citech a tomu se neubránil ani jeden ze zmiňovaných mužů. Nejpozitivněji se tak jeví citlivá, hledající, snad nalézající, ale rozhodně lidsky dospívající Jana, v podání Libuše Švormové, a jednoznačně nejživější, nejživelnější a nejživočišnější postavou je tu Zorka Blanky Bohdanové (v tomhle filmu jsem si ji najednou mnohem lépe ztotožnila s Marilyn Monroe v Někdo to rád horké, a je to určitě míněno jako velká chvála paní Bohdanové, která Marilyn přidala další rozměr). Rozhodně je také zajímavé vidět dnešní "starou" gardu mistrů českého filmu a divadla v rolích nadšených, světlejší zítřky budujících, mládežníků :o) (04.11.2014)

Pozoruhodná záležitost hned v několika ohledech, předně tedy je to krásně napsané, ty dialogy (i monology) stojí za to.. Herecký trojlístek - pan Karel Höger, mladinká Libuška Švormová a pohledný Jiří Vala - skvělý.. Ač jsem místy pociťovala pnutí a otevírala se mi kudla v kapse, dokázala jsem to ustát a vnímat film především jako psychologické rodinné drama, či spíše vztahovku jako řemen.. No a v neposlední řadě mě tento snímek donutil zamyslet se nad tím, jak bych se zachovala já, samozřejmě čistě hypoteticky.. Jsem moc ráda, že jsem se narodila o desítky let později a nikdo z mé rodiny není a nikdy nebyl soudruh, zaplať Pán Bůh.. (22.12.2020)

Další nenápadný skvost. Další Helgeho zrcadlo. Mrazivé, únorové, osmačtyřicáté. Vysokoškolská mládež, naplno ponořena do politického sprintu doby, vytváří fantastickou atmosféru, plnou vytříbeného, dobového slangu. Levičáci i pravičáci jsou naprosto v pohodě, než k nim tedy dolehne třídní boj. Dolehl i do jedné super měšťácké rodiny, plné pokrytectví a falše. "A ty myslíš..." "Myšlení dnes není v kurzu...". Soudruh Ctibor začíná novou kariéru, jednou nohou v boji, druhou stále u rodinného krbu. Není sám, který přešlapuje, vícero charakterů se dobrovolně chystá pokřivit. Velmi složitá doba, pohledem jednoho z nejpreciznějších režisérů československé kinematografie a excelentní herectví všech zúčastněných. (09.02.2012)

Hněte sebou, capouši. 1) Příběh je pěkný, všichni hrají hezky, ale s cinknutými kartami. Jestli v polovině roku 1939 bylo aktivních členů tehdy ilegální KSČ cca 20 000, tak už na konci července 1945 jich bylo asi 600 000, v březnu 1946 přes milión, v době Vítězného února 1,4 miliónu a v červenci 1948 už téměř 2,5 miliónu! Ti, co prolévali krev v boji proti fašistům, pokud přežili, byli jen nepatrnou částí stranických kádrů, které posléze prováděly prověrky a tvořily nadšený background politických procesů a dalších excesů tehdejší moci. Stejně jako po válce se při vyhánění Němců nejvíce angažovali ti, co měli sami máslo na hlavě, vyřizovali si soukromé účty anebo jen bezohledně dělali kariéru, tak stejná situace se opakovala po roce 1948 pod taktovkou nových komunistů. Viděno touto optikou získává příběh vstupu do strany s. Stibora stejně jako straníka Jindry zcela jinou, odlišnou, dimenzi. Totalita bude bita. 2) 35letý (!) fešný Jiří Vala (student lékařství Jindra) se své role hulvátského přiblblého nadšeného budovatele nových zítřků zhostil se ctí. Ovšem konkurovat vynikajícímu 52letému Karlu Högrovi (Janin otec) nemohl. (08.08.2015)