Recenzie (1)
1927: Džezový zpěvák započal konec němého filmu, Lindbergh přeletěl Atlantik, přišly počátky televize (CBS) i rádia, Babe Ruth trefil 60 homerunů a Gene Tunney s Jackem Dempseym si střihli odvetu o titul mistra světa v těžké váze, který Dempsey rok předtím Tunneymu odevzdal prohrou na body. Gene Tunney byl sečtělý intoušek s vědátorským přístupem založeným na precizní obraně, díky níž jeho ksicht skoro neprozrazoval, že je boxer, Jack Dempsey naproti tomu vynikal rváčským stylem a klasickým přerovnaným nosem, ale hlavně zosobňoval „Roaring Twenties“ -- divokou americkou éru poválečné prosperity a předkrizových let. O rok dřív nikdo nepochyboval, že Tunneyho semele. V roce 1927 nikdo netušil, jak to dopadne, ale v jednom měla Amerika jasno: Tunney (neposkvrněný intoušek) byl ten špatný, Dempsey (nanejvýš pochybná existence, která se vyhnula válce) ten hodný, který měl z toho pozérského, čtoucího, s literáty diskutujícího snoba konečně vymlátit duši ve prospěch opravdových Amíků. Samotný Al Capone Dempseymu nabídl, že uplatí rozhodčího, ale pochybná existence Jack uctivě odmítl (ať vyhraje ten lepší). Dva vězni v San Quentinu toho dne jdoucí na popravu měli stejné poslední přání: poslechnout si přenos mače, který vstoupil do historie coby „Long Count Fight“. První klání v historii, v němž boxer, který srazil protivníka, nemohl čekat nad ubohou obětí a pokračovat v řezničině, ledva se malátný žok postavil na nohy, ale musel ustoupit do neutrálního rohu (teprve pak rozhodčí začal odpočítávat). Ono pravidlo si prosadil Dempsey. Jak to dopadlo? ()