Černý kocour

Druhá projekce v rámci Cine Argentino byl ústřel vedle. Film trpí především scénaristickou neschopností odvyprávět příběh aniž by divák neudělal přesun do říše snů a že v hledišti byli tací, co si šlofíka dopřáli, ale o tom už více pan malarkey. Ve filmu chyběl silný moment, dramatická situace, propepřený dialog. Sleduješ vzestup lidské nuly k moci, ale máš pocit, že pozoruješ tramavaj na konečný. Ano film měl závěr, který se pokusil o nějakou gradaci, ale mně to přišlo hrozně umělé. Hlavní hrdina mě herecky taky zrovna nepřesvědčil, takže na celým filmu hodnotím nejlíp posed s přáteli u plzničky v Lucerně. (17.10.2015)

CineArgentino 2015 - Stalo se mi to poprvé a já doufám, že i naposled. Šel jsem do kina s nadšením (jinak do kina ani nechodím), abych u filmu nakonec zařezal do křesla. A nutno dodat, že jsem nebyl jedinej. Černý kocour má totiž hroznej problém. On má docela dobrej nápad, ale zpracovanej je tak strašně nudně, že nudnější film jsem hodně dlouho nezažil. Dobře, třeba dejme tomu, že blbější film jo, ale nudnější ještě ne. No a nejhorší na tom je, že tahle dvouhodinová nuda má sem tam nějakej světlejší moment, protože pořád není úplně blbá. Jenže tyhle světlý momenty jsou brutálním způsobem ubíjený scénami, kde se argentínskej Matthew McConaughey plahočí životem a ukazuje nám, jak ze dna vystoupal na vrchol, aby zase spadnul na dno. Pro mě zatím nejvíce ubíjející zážitek z kina, kde jsem každou další minutou doufal v konec. (19.10.2015)