V tichu

[IFF 2014] Dávno som nevidel prázdnejší film. Už programové anotácie, upozorňujúce na vizuálnu pôsobivosť a výraznú hudobnú zložku dávali jasne vedieť, že pes bude zakopaný v dramatickom trojuholníku. Skutočnosť je taká, že tu vlastne takmer nie je. Jiráský sa sústredí na formu v snahe priniesť niečo nové a dávno vyčerpanú tému uchopiť odlišne, než väčšina tvorcov, ale zabúda pri tom na elementárne základy. A to si nemilosrdne vyberá svoju daň. Stvoril filmový ekvivalent koncentračného tábora, do ktorého násilím dovliekol diváka a nechal pretrpieť osemdesiatštyri minút v mukách, aké sa chvíľami takmer vyrovnajú tým, ktoré prežívajú jeho hrdinovia na plátne. Muži a ženy, ktorých osudy majú vzbudiť súcit, možno nie sú len číslami, ale viac než neznáme mená bez osobnosti neznamenajú. Epizodicky roztrieštený scenár s nálepkou "umenie" je len prostoduchým zlepencom nesúvislých scén, ktoré poskakujú medzi jednotlivými postavami. Kontrastné odlíšenie idylického predvojnového stavu a tragickej osudovej peripetie (ktorú spúšťa vydanie lexikónu židovských hudobníkov) pomocou svetložltých a tmavomodrých filtrov je dvojsečnou zbraňou - síce prispieva k nadpriemernej vizuálnej stránke a baladickosti, ktorú podnecuje aj umiestnenie role rozprávača výlučne do voiceoverov, ale naďalej splošťuje dej, ktorý hrá naproti obrazu len dvojicou farieb - čiernou a bielou. Nedokáže si ustriehnuť scénu a dobovej atmosfére s uchádzajúcou výpravou podlamujú nohy školácke chyby (tu a tam sa v zábere objaví socialistická budova s plastovými oknami, alebo zvolená hudba nie tak celkom sedí k danému roku). Herci sa do postáv nevciťujú a panoptikum ľudí, okusujúcich hrôzy nacizmu, nevyvoláva chladnosťou podania nijakú odozvu v diváckej empatii. V tichu je príznačný názov pre film, ktorý skrýva fakt, že nemá čo povedať, za uhladenú formu. Sám sa divím, že som ten nevyrovnaný, ťažkopádny a otupujúci prvoplánový útok na city pretrpel až do konca. Ak je toto predstava producentov o divácky úspešnom tuzemskom koprodukčnom blockbusteri, niečo je zle. Jedna hviezda za kameru a Judit Bárdos, ktorá akýmsi nevysvetliteľným spôsobom vnáša do každého filmu, nehľadiac na jeho kvalitu, svoje zvláštne kúzlo (a nemusí preto ani nijak výnimočne dobre hrať). 15% (17.11.2014)

Myslíte si, že téma Judentum und Musik vás nedokáže oslovit? Opak je pravdou. Tým Zdeňka Jiráského našel novou cestu jak vyprávět, jak oslovit, jak znovu oživit lidské příběhy, o kterých rozhodl zdánlivě banální seznam. Vyjmenovávat jednotlivé klady by byla marnost nad marnost. Na místě je pouze potlesk při otevřeném obraze. #finaleplzen (11.05.2015)

Jeden z nejrealističtějších filmů, zobrazující zvrácenou politiku nacistického režimu. Každý ví, co se odehrávalo v těchto místech, aby ne...toto (dnes již určitě) kýčovité srdcervoucí téma, plnilo po dlouhá léta kina na celém světě. Silně emotivní dramata, vyhnaná na maximum, dojímala diváky všech národností a určovala jakýsi povinný status toho tématu. Například děti - to je jistota, také jeden osud z milionu, předem jasný, ale zabírá. A když už je nutná serióznost, natočíme silně charakterní drama o záchraně pár stovek lidí. Klasická citová show může začít. Ovšem, co takhle podívat se na tuto zrůdnou dobu abstraktní formou. "Prožít" si to celé s nimi - jen s jejich myšlenkami. Ne se jen dívat, dát prostor vlastní fantazii, procítit každou situaci...skutečně pochopit, co jsem to vlastně viděl. Historii lidstva v nelidské podobě. Tento film nechce slzy, ale šokující uvědomění si. Fantastické prolínání dějové linie, režie na světové úrovni, střih, kamera, hlavní herci i komparz - všechno precizní a přesné. A hudba? Jen tajemné zvuky, dokreslující depresivní a skličující atmosféru. A v tom všem, nebeské tóny klavíru. Pro mě velmi silný a originálně pojatý snímek. (07.05.2015)

Zdá se že loňský rok byl na dobré fimy mimořádně plodný. Naprosto nový pohled do minulosti už tolikrát přetřásané, tentokráte z pohledu židovských hudebníků. Vhodně zvolený formát deníkových záznamů provázené dokumentárně laděnými obrazy. Výborný kontrast ve veselosti předválečného prvorepublikového života a pozdějších temných událostí. Neskutečně dynymické i díky nakažlivě optimisticé hudbě. Doporučuji poslechnout si i další písně Comedian Harmonists (Ta použitá ve filmu se jmenuje Veronika, der Lenz ist da.) (07.05.2015)

Po skvělých Poupatech je míra zklamání téměř hmatatelná. Film nemá děj a je jen sledem scének z koncentračních a pracovních táborů, kterým předcházely přesvětlené a naivně hřejivé scény z doby před válkou, kdy všichni byli šťastní, usmívali se a všechno bylo optimistické a veselé. Ten asi půltucet Židů, jejichž osudy sledujeme, nemá téměř žádnou expozici (lupnout vedle nich titulek se jménem a s popisem zaměstnání opravdu nestačí) a film je ještě zcizuje tím, že ani jeden z nich za celou dobu nevydá ani hlásku - kromě křiku a zpěvu se veškeré dialogy a monology odehrávají výhradně v rámci voiceoverů. Stejně jako se na začátku tiskne lexikon židovských umělců, tak Zdeněk Jiráský předkládá ve svém filmu lexikon všech možných utrpení, kterými si lidé v koncentráku prošli, ale činí tak neskutečně lacině (je tu opravdu všechno, včetně oběšence, plačící holčičky, vraždy novorozence, smutných psích očiček...) a ve své úporné snaze vymáčknout z diváka slzu selhává na celé čáře. (07.07.2014)