Vyššia moc

Osobne film, na ktorý sa veľmi dobre pozeralo a hlavne mal v sebe jedno veľmi zaujímavé a dobré posolstvo. A občas môže jedno rozhodnutie stáť skutočne veľa. A čo človek potom musí spraviť, aby všetko napravil? Najmä ak nadobudol pocit, že sa vlastne nič nestalo? To je ťahač tohto filmu a myslím si, že to zvláda veľmi dobre. Kríza medzi manželmi veľmi ovplyvňuje aj ich deti a postupne začínajú citiť, že niečo nie je v poriadku. Film dobre vyzerá, má dobré postavy, je zaujímavý a rovnako sa mi aj páči jeho posolstvo. Myslím si, že je to film hodný vášho času. (21.05.2015)

"FORCE IRRACIONALES" -------------- Slovo cringe už takmer vôbec nepoužívam, za posledné dva roky bolo tak moc využívané a zneužívané 15 ročnými YouTuberskými deťmi, až stratilo svoj význam, nuž ale čo sa dá robiť, treba ho použiť teraz v jeho pravom význame, pretože tento film bol čistokrvný, ultimátny cringefest. Ak je Snow Therapy psychologickou sondou, tak psychológom je potom každý, kto počúva patetické náreky manželských párov tesne pred rozvodom. O tých ženských kecoch nehovoriac. Na tie potrebuješ okolo mozgu poriadne hrubý pancier. Hudba bola fajn, no jej zasadenie až tak moc nie. Podľa nej majú vo filme teda prednejšie miesto pár-sekundové zábery na odpaľovanie lavíny ako "silné" témy v rozhovoroch. Ale aby sa len v zlom nekydalo, našlo sa aj niečo dobré. Kamera bola fantastická, skvelé scenérie, super záberovanie počas dôležitých, ale aj všedných scén, plynulý mix rôznych jazykov a to, čo sa mne vždy a najviac páči - dlhé zábery a minimum strihu. To jednoducho úplne žeriem a tu to bolo dokonané na maximum. (28.12.2017)

Až na ten přespříliš vykonstruovaný konec vynikající severské vztahové drama. Původně to vypadalo, že Ruben Östlund chce svým filmem přispět k debatám o krizi rodiny, nakonec jeho film vypovídal spíše o krizi mužské role v současném genderem a politickou korektností znásilněném světě. A také o současné Evropě, v jejímž pohodlí lidský rod naprosto degeneruje, příroda je zkrocená, zima už neznamená smrt, dokonce i velehory jsou bezpečným místem pro rodiny s malými dětmi, všechno jsme si tady v Evropě ochočili a ono si to ochočilo nás. Dobře jsem si ten rozdíl uvědomil třeba na Novém Zélandu, kde ve stejně blahobytné společnosti ještě stále funguje pocit sounáležitosti a jakési vyšší odpovědnosti za osud druhých, jelikož nikdo nikdy neví, kdy udeří zemětřesení, přijde tsunami, zaúřaduje nevyzpytatelný Tichý oceán...a člověk bude odkázán na pomoc druhého. Tohle v dnešní Evropě naprosto chybí. Nadbytek a absence strachu nás rozkládají zevnitř. Filmu Rubena Östlunda pak ovšem trochu chybí odvaha postavit se kánonu politické korektnosti, rozpad vztahu a partnerský rozkol nakonec onou scénou ve vánici na sjezdovce uhladí a scénou v autobuse uhne úplně někam do absurdna (ta pochodující masa mi svou kolektivistickou vizí připomněla komunistické budovatelské filmy 50. let...akorát tady nepochodovalo dělnictvo vstříc dějinnému optimismu, nýbrž střední třída na sešupu dolů...za všechno totiž můžou diletantští řidiči autobusu...). Stejně tak aby se neprohřešil ani náznakem úlitby ke komerci, pečlivě v celé mizanscéně vymazal jakýkoliv náznak product placementu, zmizelo všechno firemní, loga z bund, lyží, lyžařských brýlí, helem, oblečení...a je to tak nápadně anonymní, až to bije do očí...svou sterilitou... (11.02.2015)

Drama ukazující klasickou vztahovou situaci, ke které může během života dojít kdykoliv. Otec je většinu času v práci, jede s rodinou na dovolenou, ale tam se to zkomplikuje. Nejdříve hysterčí otec, poté matka, děti se bojí o jejich vztah a rodinní přátelé si kvůli tomu svůj vztah také začínají komplikovat. Nemůžu říct, že bych se u filmu vyloženě nudil, ale zábava to taky úplně nebyla. Hysterický pláč otce nebyl úplně dobře zahraný, ale scéna s autobusem to pak celé trochu zachránila. Uklízeč byl top, na takové postavičky narazíte vždycky. 70% (25.02.2021)

Když muž vypadne ze své role… Podobně jako k uvolnění laviny, také ke spuštění partnerské krize stačí nepatrný podnět. Na jeden sebezáchovný projev mužského sobectví se jako na sněhovou kouli začínají nabalovat další prohřešky a pochybení. Namísto falešně veselých fotografií z dovolené (inscenováním jedné z nich film začíná) sledujeme kroniku jednoho rozchodu. Demoralizující atmosféra vzájemné nedůvěry s sebou strhává také blízké okolí. Tahle lavina možná nikoho nezabije, ale ani neposílí. Vysokohorské scenérie poskytují měřítko k posouzení vážnosti problémů, kterým postavy čelí. Třebaže dějiště, znervózňující hudební motiv i mnohé rozehrané situace (zmizení v mlze, neschopný řidi autobusu) slibují velkou tragédii, taková perspektiva odpovídá tomu, jak chce své selhání vidět hlava rodiny. Ve skutečnosti se na plátně odvíjí intimní rodinné drama. Voyeuristická, převážně statická kamera, která zásadně nepřejímá hledisko postav, nás navenek nenavádí k jednoznačné interpretaci, ale záběrové kompozice dávají jasně najevo, že slabým článkem zde není z obrazu vytěsňovaná žena, nýbrž muž, pochybující o vlastní maskulinitě natolik, že o ní musí ostentativně přesvědčovat sám sebe (chlastací akce s parametry předcivilizačního mužského rituálu) i své okolí: v zrcadlovém odrazu snímaný pokus o intimní sblížení s manželkou má stejně nejasné kontury jako Tomasův status hlavy rodiny. K akceleraci zkázy pak přispívá, že oběma partnerům zoufale chybí nadhled. Narozdíl od režiséra, který napjatou atmosféru bergmanovské psychologické sody rád boří vpády ze žánrově vzdálených světů (nálet dětského drona, nálepka na dveřích). Díky neochotně dělat ústupky a jakkoli postavám jejich situaci ulehčovat jde o neocenitelný trenažér pro podobně „kalamitní“ situace ve vašem vlastním vztahu. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Madsbender (23.01.2015)