Očima vzpomínek

Nedat dohromady jeden z nejkrásnějších párů francouzského filmu by byla hloupá chyba a takové velké kinematografie nedělají. Tohle je star machine jakých ve francouzském a vůbec evropském filmu není mnoho: Slavné ikonické gesto loučení hrdinů, erotická aura obklopující každou jejich scénu, nezapomenutelné finále! 🤓 Partnerství Morganová - Marais jiskří sex appealem, mnoha letmými, jemnými detaily a dynamikou kontrastu - žhavá ledová královna a nejkrásnější zvíře nonchalante. Z herců vnímáme vzájemnou důvěru, dokonalou schopnost si naslouchat a reagovat permanentním odevzdáváním se společné existenci na plátně. Vynikne to ještě víc, když se podíváme na filmy Morganové s jinými herci a Maraisovy s jinými herečkami (byť v obou případech najdeme další zajímavá spojení). Ostatně Jeannot později pravil, že Michèle je “Jediná žena, kterou bych mohl milovat.” Když vezmeme jejich absolutní souhru ve dvou milostných filmech, zářícího a zjihlého Jeannota na všech fotkách kdykoli se až do pozdního stáří potkali, spontánní obětí a polibek, jímž zavěšený hlavou dolů, uchvátil Michèle na palubě svého hausbótu La Nomade (1950) a její krásný, z temnoty jasně vystupující, portrét, který později namaloval, můžeme si to 'bych mohl' klidně škrtnout. Na druhé straně její tribute po jeho smrti je také výmluvný. https://www.youtube.com/watch?v=NMuRTvr_XUo 🤓 Triviální aféra při natáčení, tím spíše vztah, z mnoha důvodů nepřipadaly v úvahu, takže romanci vrazili acteurs do své nesmrtelnosti na filmovém plátně. Ve dvou filmech! Merci. 🤓 Výborný a novou vlnou později neprávem opovrhovaný režisér Jean Delannoy udělal v roce 1943 ve filmu Věčný návrat z třicetiletého Maraise sex symbol generace. Herec hrál čtyřiadvacetiletého a vtrhl na plátno s mladistvou energií dosud ve francouzském filmu nevídanou. V moderní parafrázi tristanovské legendy byl režisér přesně navigován autorem scénáře Cocteauem, pod jehož pygmalionským dohledem pak následovala Maraisova série romantických kostýmních filmů, která šla vstříc rozechvělému dámskému publiku. (Homosexuální minorita si také přišla na své, a nejen díky “konspirativní” symbolice, ale z komerčního hlediska nebyla rozhodující.) Očima vzpomínek byl Delannoyův úspěšný pokus usadit ‘koncept Marais’ do civilní heterosexuální současnosti a přiblížit ho tak divačkám “na dosah”. Současně tato nová identita herci poskytla mnohem širší rejstřík rolí, což zajímavě využil a je škoda, že si jeho filmy vzniklé do roku 1958 u nás téměř nehrajeme. Jeannot svou získanou pozici nezpochybnitelné mužské hvězdy první velikosti na stará kolena shrnul s upřímností a pokorou sobě vlastní: “Chtěl jsem být Jean Marais, byla to hrdost, domýšlivost, klauniáda. Chtěl jsem být Jeanem Maraisem a stal jsem se jím. Po pravdě mi v životě stačilo být prostě jeho sluhou.” 🤓 Vedle toho ovšem byla nezbytná Jeannotova potřeba být sám sebou, ničím výtvorem a spoléhat jen na sebe: kondenzováno v jeho nejslavnějším kaskadérském počinu na pravidelné výroční show Gala de l'Union v březnu 1957. Ve fraku a bez jištění vylezl na lampu v 18 m výšce, aby si zapálil svou (nikoli poslední) cigaretu https://m.youtube.com/watch?v=0LRsMTvvah8 🤓 Právě tato senzace přenášená televizí, pohnula režiséra Hunebelle, aby mu nabídl akční šermovací roli a masku Hrbáče. 🤓 Po bolestném rozchodu s partnerem Reichem, před svou padesátkou a s nástupem nové vlny herec svoji životní dvojroli Jeannot - Marais v nově požadované autentičnosti pečetil - přiznal maskou Hrbáče, Fantomase, barvitými historickými kostýmy a parodiemi na špionážní filmy a začal poslední fázi své filmové kariéry. Poučené publikum a herec uzavřeli férovou dohodu: už žádné vážně míněné portréty heterosexuálů naší doby, odteď se budeme jen společně bavit akcí, kurážnými kaskadérskými kousky a fajnovým herectvím, které svojí brilancí daleko přesahuje zvyklosti akčního žánru. 🤓 Přitom Jeannotův nekonvenční soukromý život, ve skutečnosti neoddělitelný od jeho maraisovské filmové identity, přinášel do roku 1958 v této jednotě působivé výsledky, které v mnoha ohledech předběhly svou dobu: přesvědčivé portréty vyhasínajících cynických libertinů, kteří v sobě objevují tragickou, protože efemérně křehkou, romanticky sebedestruktivní touhu milovat. Ač v konfliktu se společenskými normami, všichni žijí v heterosexuálních vztazích. Filmy jako Le Secret de Mayerling, Le Château de Verre, Zázraky se dějí jen jednou, Kožená maska a vedle nich Cocteauova (a Delannoyova) filmová poezie Věčný návrat, Kráska a Zvíře, Očima vzpomínek, Les Parents terribles, L'Aigle à deux têtes a samozřejmě Jeannotův ultimátní Hrabě Monte Cristo, jsou jeho absolutním filmovým vrcholem, který se téměř celý vejde do pouhého desetiletí. 🤓 “Kdyby za mých časů existoval HIV, určitě bych ho chytil.”, pluje na YT jedno z hercových přiznání. V reálu byl Jeannot vědomě a odhodlaně nezávislá, bez předsudečně odvážná, bezstarostná, promiskuitní queer bestie, která nepohrdla ani ženskou “flákotou”. Ostatně v dámské společnosti všeho věku se milý krasavec vždy cítil jako v klidové relaxační zóně, rozmazlován ze všech stran. Ale jak šel život, věci se komplikovaly. Zatímco v mládí týral svým emancipovaným sex lifem svého stvořitele Cocteaua, po seznámení se svým osudovým nevěrníkem, americkým tanečníkem Georgem Reichem, léta zažíval totéž v opačném gardu. Současně byl skvělým a citlivým hercem, jehož oduševnělá krása, v harmonii s pevným svalnatým tělem odhodlaným vyšplhat kamkoliv a dokázat cokoli, zářila celým jeho body language na plátně přirozenou důstojností a důvěryhodností. (Btw, George byl blond se světle modrýma očima stejně jako Michèle.) 🤓 Přidáme-li další polena do romantické vatry: hlavní hrdinka, která v Kožené masce (1951) zlomí Jeannotovu znetvořenému libertinovi srdce, se typově podobá Morganové (točeno po jejich druhém a posledním společném filmu), Dantèsova nekonečná touha získat Mercedes, nyní již vdanou matku syna, drží napětí celého druhého dílu jeho Hraběte Monte Crista a teprve definitivní odmítnutí jej obrátí k dokonání nelítostné pomsty na strůjcích jejich neštěstí, a nakonec - romantická tresť nekonzumované lásky - Cyrano, kterého si (nevyhnutelně) musel Jeannot jednou zahrát na divadle (1970), byl podle ohlasů procítěně strhující… 🤓 Tolik osudových následků, že? A to je prosím Očima vzpomínek, začátek této celoživotní romance, přesně vzato červená knihovna. Ovšem s talentem režírovaná a zahraná, takže publikum spolehlivě zasáhne kouzlem okamžiku. Samozřejmě, vztahy všeho druhu dramatizované rizikem létání jsou vyzkoušená silně emotivní kombinace. Přesto, použít civilní leteckou havárii jako katalyzátor “neřešitelně” zašmodrchané vztahovky, bylo v roce 1948 spektakulárně originální. Už jen proto, že civilní letectví se po válce teprve rozjíždělo. 🤓 Mít přitažlivé herce a režiséra, který už s nimi pracoval, dobře je zná a přesně ví, jak jim dát vyniknout, je dobrý základ úspěchu. Pak je důležité co a jak vyprávíte, tedy jak se trefíte do pocitů a trendů doby. A i v tomto ohledu film zabodoval stoprocentně. 🤓 O tehdejší atraktivitě a modernitě civilního létání už byla řeč. Klíčové ovšem je, že jakmile Michèle vstoupí do děje, její flashback (oblíbená technika poválečného filmu) ustanoví ve vyprávění jako hlavní její point of view, který neopustíme do konce filmu. To, o čem Michèle hraje, není nic menšího, než ženská touha, prožívání a objevování vlastní sexuality - vlastní osobnosti. Po válečných letech ženské emancipace v práci i sexu je probuzená ženská sexualita a nezávislost i v partnerském rozhodování žhavé téma. Jak vidět, nejen ve filmu noir. 🤓 Morganová tuto proměnu ovšem prožije, aniž by byla touto obecnou válečnou zkušeností poskvrněna - její Claire (nádherně symbolické jméno) na začátku flashbackového děje teprve vstupuje po válce do života, je senzitivní, idealistickou adeptkou herectví (života ‘jako’), jako by její představa ženského údělu byla ještě formována předválečnou společenskou “nevinností”. To o Jacquesovi se bez dalších podrobností dozvíme, že byl ve válce a teprve v posledních 20 minutách filmu si společně s Claire uděláme představu, co má za sebou. Je zřejmé, že adaptovat se na mírové podmínky, na novou realitu - usadit se, je proces přehodnocení sebe sama a nalezení nové rovnováhy i v dámsko pánských vztazích. Oba hrdinové dostanou v této vitální, optimisticky vyznívající poválečné sebereflexi generace svůj rovnocenný díl. To je další stavební kámen úspěchu filmu. 🤓 A Jeannot? Dokonalý objekt touhy - pro hrdinku i publikum (obou pohlaví). Nenapadá mě film, kde by byl víc sexy, což je umocněno tím, že hrdina jakoby si této své exkluzivity vůbec nebyl vědom. Je pro něj tak přirozená jako dýchání. Režisér s hercem připravili opravdu ďábelskou scenérii pro pokoušení Morganové (i publika). A je také radost sledovat, jak z divadla dobře strukturovaný Marais, přesně vypíchl přibývající momenty vážnosti a zranitelnosti ve svých podmanivých kaskádách ležérnosti, aby učinil finále uvěřitelným a Michèle konečně mohla nahlédnout to, co fanoušci leteckých filmů dávno vědí - uvolňující energie bezstarostnosti je nezbytným vyvážením rizika létání. Avec Air France pour toujours! 🤓 Shrnuto: Očima vzpomínek je legendární francouzský poválečný hit a snad jediné, čím by se to dalo ještě vylepšit, je barva (viz poznámka u filmu Goubbiah, mon amour). Byl by z toho takový ‘hype civilismus’. Jen si to představte: Jeannotovy sytě modré oči, Michèliny pronikavě světle modré, sprchová scéna, celé to polonahé zázemí v Dakaru, kolorit jejího pokojíčku a na zdi červený (nepochybně) vějíř, slušivé modré uniformy, Rio, poušť, moře, stříbrná letadla blyštící se ve slunci…. Byť se všechno točilo ve Francii: v ateliérech, ve výcvikovém středisku letových posádek Air France v Le Bourget u Paříže a na starém (představoval letiště v Dakaru) a novém - právě otevřeném, terminálu Nord v Orly. (09.09.2024) (menej) (viac)