Nonstop party

Kua, o Tony Wilsonovi si budu muset hodně přečíst. Mám rád Joy Division, mám taky rád New Order a možná si i něco zjistím o Blue Monday, ale rozhodně za chvíli zapnu wikipedii a přečtu si něco o člověku, kterej stál u proslavení několika kultů. Jinak je fajn, že vedle Tonyho stál často i Bernard Summers z JD nebo New Order - to jsem vůbec netušil, že měl aktivity taky v nahrávací společnosti nebo ve studiu jako producent. Jinak rozhodně pro fandy kapel o kterých sem se zmínil povinnost :-) Nebýt Tonyho, tak třeba nikdy nebudem poslouchat Love will tear us apart a podobně :) Díky! (19.02.2012)

Sebeironie hlavního hrdiny je kouzelná. Michael Winterbottom mi v tomhle filmu připomíná způsobem humoru Monty Pythony (pravda, v trochu netypickej poloze) tak často, až je to zarážející, ale zřejmě je to hlavně tím, že stejně jako oni vychází ve svých parodiích z prostředí televize BBC. Tenhle film ale neni jenom chytrá legrace (i když i to by samo o sobě stačilo na slušný hodnocení), ale i kronika britské hudební scény od poloviny sedmdesátých do začátku devadesátých let. Všechny kapely, kterým film vzdává často dost svéráznou poctu (Sex Pistols, Joy Division a New Order, Happy Mondays...), zní naprosto skvěle, kombinace dokumentárních a hraných záběrů je nápaditá, vkusná a povedená, hereckej výkon Steve Coogana naprosto fenomenální (co na to asi skutečnej Tony Wilson?). Když máte na vybranou mezi skutečností a legendou, vyberte si legendu. Obzvlášť tehdy, je-li tak neodolatelná jako 24 Hour Party People. A dokonce i v případě, že vám jména zmiňovaných kapel vůbec nic neříkají, protože díky tomuhle filmu máte docela velkou šanci, že si je zamilujete. (17.11.2006)

Já jsem fanoušek New Wave. Blue Monday od New Order je pro mě zásadní, úžasná písnička. Miluju The Cure, The Stone Roses, Verve, Oasis a takovýdle kapely. Mám rád indie hudbu. Bavilo mě i sledovat, co se zde děje. Bohužel, dál je to pro mě absolutně nemožné, kvůli té kameře, která se prostě třese a je mi z toho nevolno. Nikdy nebudu fanoušek takových dokumentárních stylů či filmů na způsob Bourna. Takže obsahově jsem jako doma a bylo to zábavné, ale po technický stránce pro mě nekoukatelné. (18.02.2018)

Úžasný Steve Coogan si mě získal jako Tristram Shandy. V 24 Hour Party People zase sqěle zahrál Tonyho Wilsona. Celá poetika a občas absurdní a dokonale britsky chladný humor hodně připomíná Monty Pythons. To,že jsem některá jména kapel a hudeníků neznala, vůbec nevadilo. Každopádně Joy Division, New Order nebo Happy Mondays zná snad každý,kdo se o hudbu alespoň trošku zajímá. Atmosféru Manchesteru a jeho kultovní klubové scény film vystihl dokonale. (28.07.2008)

Obdobně jako později v Tristramu Shandym zde Coogan coby Tony Wilson předvádí, jak být postmoderní v době, kdy to ještě nebylo v módě (pravda, v době Laurence Sterna to nejen nebylo v módě, ale prostě nebylo). Control je solidní film o Joy Division, ale obzvlášť ve světle této neuvěřitelné jízdy je vidět, jak těžkopádně natočený snímek to je, byť podává velmi autenticky vypadající dobové obrázky. Zde se ovšem ty obrázky hýbou a spíš než věrné jsou rozverné, Coogan perlí s obrovskou bezprostředností a přitom jde o dost sofistikovaný humor, v němž je místo pro narážky na Boethia či Williama Morrise i na feťácké vtípky. (11.08.2009)