Drsné jaro

Nejedná se o vyloženě špatný film, pouze se v tomto žánru jedná jasně o slabší kousek. Důvody jsou na snadě : strašně krátká stopáž filmu, kde se během 80 minut nestihnou ani trošičku osvětlit životy ústředních postav. Proto jsem nepochopil jednání herců, vztahy mezi nimi jejich minulost či vyhlídky do budoucna. A konec byl jednoznačně příliš brzy, jakoby film začínal nikde a končil taktéž nikde...Ale za některé akčnější prvky a komediální scény si 2* vysloužil... (23.09.2006)

Nevím proč, ale Aoi Haru mi čímsi blíže nespecifikovatelným připomínalo naše Šakalí léta. Přitom je to film diametrálně odlišný. Styčným bodem je v obou případech jen prvek mladistvé rebelie a přemíra hudby, v Aoi Haru výborné a nadupané, plné kytarových rifů, jež často doprovází poetické zpomalené záběry. Film je to hodně pocitový, k zamyšlení, oscilující mezi depresivní, odevzdanou náladou a odlehčenou, leč hodně černohumornou. Drsný a těžko uchopitelný snímek, nad nímž budu ještě nějaký čas přemítat. (15.12.2005)

A tohle zas mělo znamenat co?! Já mám takovou radost, že nejsem Japonec, to byste nevěřili. Na co si to hrajou? Nebo takhle to u nich fakt funguje? Že by se děcka jen tak z nudy vraždily na školních chodbách?! No to mně teda poser záda... Asi tu asijskou kinematografii nikdy nepochopím. Fakt už mě nebaví pořád dokola čumět na to, jak jsou Japonci zdegenerovaní svou vlastní demencí. Omlouvám se všem, kterým podobná díla jako je toto něco říkají, ale mně to přijde jako kus mudrcova hovna. Jedinou hvězdičku dávám za ten nasprejovanej stín úplně na konci filmu. (05.10.2007)

Mé iluze o slušných a po skvělé práci prahnoucích Japoncích se zhroutily...Ne, teď vážně. Narozdíl od nedotaženého 9 Souls, kde Toyoda úplně neukočíroval všechny hlavní charaktery, mi Drsným jarem vyráží dech. Po zkušenosti s 9 Souls jsem vlastně nic neočekával, o to víc jsem zvedal své obočí nad tím, co se děje na jisté japonské střední. Psychologický profil místních studentů bez zájmu o školu, o kamarády či jejich absolutní ignorace budoucnosti naznačuje, že dnešní mladí Japonci se zrovna nehrnou do celoživotnímu posluhování ve velkých firmách. Občas dojde i na ostřejší scény (dobře, psycho scény), ale na mě nepůsobily vůbec samoúčelně, když se zamyslím a prolétnu dneska občas noviny...spíš naopak. I přes viditelnou Toyadovu zálibu v co největší množství bizarních postav, tentokrát se mu daří vytvářet opravdu zapamatovatelné charaktery. Ať jde o nemocného, v lavici spícího a venku se stromy rozmlouvajícího mladíka, nebo hlavní postavu Kuja a jeho kamaráda Aokiho. Jejich vztah je kapitolou sama pro sebe, jež vrcholí v předvídatelném, ale mimořádně silném finále. Nesmím opomenout výkony herců, zejména Matsudy, který se už asi nezbaví rolí vyšinutých a zakřiknutých mladíků. Tak zítra ve škole! (18.02.2009)

Nějaká freska, ne? Nuže, co jsem zjistila? Že tlak, vytvářený na japonské studenty posledních ročníků středních škol je OBROVSKÝ! Maturita se u tak soutěživého národa stává vysoce zátěžovou záležitostí, na kterou navazují neméně důležitá rozhodnutí, třeba - co dál? Univerzita, práce, yakuza? Já osobně bych si vybrala psychiatrickou léčebnu nebo vězení, protože ti, co tam mají být, jsou evidentně všichni venku... A teď beze srandy, ten drsný černohumor má podprahový význam - jsou v něm zakódována varování, jak divokou demokracií a všeobecnou připosraností pozbýváme vlády sami nad sebou a tím, jak boříme mantinely, zadupáváme zbytky sebeúcty, ze které by nové generace mohly čerpat a ne zoufale dumat, co vlastně se sebou... Tak, taky si zatleskám, třikrát... s přihlédnutím k poutavé spolupráci kamery a hudby. (11.09.2014)