Anjeli univerza

Andělé všehomíra mi připomínají těžké adolescentní chvíle aboslutního pocitu ztracení v ulicích panelákového sídliště a útrob těch šedých krabic s monotónně ubíhajícími schodišti. Připomínají mi chuť utéct si z vlastní hlavy a všechny myšlenky naskládat někam na hromadu a tam je přehrabovat a prosívat a hledat ty smysluplné, ty které nemusí mít hlavu ani patu, ale mají pro život smysl, budí emoce, vášeň, city, radost, smutek. Chtěl jsem se naučit dávat jim ten správný význam a naučit se je interpretovat. Ta doba se přechýlila v systematické začlenění do společnosti, kde každý krok a slovo má mít své místo a občas se ty touhy utéct z vlastního těla objeví znovu, ale pořádně není kam...utíkám k filmu, knihám, hudbě, k přírodě, šumu listí, praskání dříví v ohni, šumění potoků a zpěvu ptáků. Andělé všhomírá umí navodit vnitřní vibrace, které člověk normálně nehledá. Snoubí ostrovní islandskou melancholii s tklivými melodiemi Sigur Rós, hereckou virtuozitou a poctivým řemeslem. Ten film se povedl a co se mě týče, přesáhl hranici obyčejné komunikace obrazu se sítnicí a to mám rád, tyhle výlety do podvědomí... (03.08.2010)

Film značně připomíná zde již mnohokrát zmiňovaný Přelet nad kukaččím hnízdem. Ačkoliv nedosahuje jeho kvalit co se scénáře týče a postrádá výraznou osobu Jacka Nicholsona, dá se počítat mezi velmi počiny na toto téma. Osobně se mi líbil přístup k popisu rozvoje škaredé nemoci jménem schiozfrenie. Ve filmech obyčejně nevidíme postupný rozvoj (zkrátka tak jak to ve skutečnosti opravdu je), ale náhlé rupnutí v kouli. Postava Paula se nejdřív začne chovat trochu divně, posléze si toho všímá jeho okolí a nakonec je soužití s ním absolutně nesnesitelné, což vede k jeho umístění do blázince. Zde ho dají dohromady, vrátí se domů, po čase vysadí medikaci a vše začíná znovu. Dokonale realistické. A herec, který Paula zosobňuje a jehož jméno nejsem schopna ani napsat, by si určitě zasloužil nějakou islandskou filmovou cenu (pokud jí už nemá), protože jsem mu toho schizofrenika opravdu věřila. Rozhodně bych film doporučila všem těm, kteří se chtěji dozvědět něco o schizofrenii, protože je to zatím nejlepší snímek, který se touhle nemocí zabývá. (03.12.2013)

Endogenní psychóza - tedy rozpad osobnosti je velký průser. Ať se jedná o pacienta, nebo o ty kteří s ním žijí. Rozpolcenost, vyhledávání samoty, halucinace, sebevražedné sklony - to vše se vcelku dobře podařilo ve filmu zachytit. Ovšem jinak mi film unikal, nedokázal mě zaujmout. Spíš jsem z jeho ponurosti byla otrávená a vůbec mě to nebavilo. (27.07.2014)

Nevyznam sa do filmu - na to tu je Madsbender, Shadwell, Tetsuo a podobne entity. Takze strucne : jeden z najlepsich filmov o schizofrenii, a to som si myslel, ze Hitchcockovo Psycho 1960 uz bude asi najlepsim filmom o schize. Ba hovno, teda pardon, ani omylom som chcel napisat. Film je genialnym mixom podivinov, podivnych nazorov, ludi zo psychiatrickeho oddelenia a vkusne sa mixuje svet normalnosti spolu s tymi, ktorym sa zem toci naopak. 90 % (11.03.2017)

S Islandskou kinematografií opravdu nemám mnoho zkušeností, ale film Andělé všehomíra mě přesvědčil, že je o co stát. Kdo připodobňuje tento film k Přeletu nad kukaččím hnízdem Miloše Formana, neporozuměl ani jednomu z nich. Námět je sice zdánlivě podobný, ale jen navenek. Mě film příliš neoslovil, ale přesto velmi zaujal. Andělé všehomíra je podle mě film, který ve Vás něco zanechá a nelze jej jen tak snadno obejít aniž by za sebou něco nezanechal. Krásnou atmosféru opravdovosti tvoří především nijak úchvatné, leč výborné a výstižné herecké výkony, krásná a přesto depresivní krajina Islandu, nostalgická hudba i způsob vyprávění. Snímek Andělé všehomíra mi až příliš surově připoměl beznaděj reality, kterou jsem znovu raději nechtěl poznat. (02.09.2005)