Attila Marcel

Barevně skvělé, hudební čísla povedená (nejvíc se mi líbí asi ta, kdy je Paul v postýlce, všichni se nad něj sklánějí jak sudičky a ta maminka mu zpívá, že je jedno, čím bude, stačí, že bude šťastný z maličkostí. Ach), ale přesto tomuhle filmu něco chybí. Nějaké dotažení do konce tu postrádám. Svět (a stejně tak film) nelze založit na proustovské madlence a barvě á la Amélie, i když bychom si to všichni samozřejmě strašně moc přáli. Přesto chci Atillu Marcela vidět znovu a znovu a to zejména (paradoxně k mému komentáři) zejména kvůli Mme Proust a jejích houbičkách, které vás přenesou do světa vzpomínek, dětství a štěstí (no a někdy neštěstí). (04.08.2014)

Chomet sa snaží poberať rovnakým smerom ako Michel Gondry, no ja na takýto typ filmov akosi nie som. Vizuálne síce pekné, po dejovej stránke však väčšinou priemerné, no a celkový dojem často akosi zaostáva za očakávaním. Attila Marcel nebol až tak na zahodenie a som rád, že to nebolo tak presýtené kadejakým surrealizmom ako sa v tom začal v poslednej dobe vyžívať Gondry, no aj tak ma to príliš neoslovilo. Niečo tomu proste chýbalo, aby to dosiahlo nejakú vyššiu hranicu dramatizácie. U mňa celkovo tak niekde na hranici 2 a 3*, ale očakávania boli rozhodne vyššie. (23.06.2014)

Nepochybně by tomu šly dát neurážlivé tři hvězdy, ale já se po vynikajících Iluzionistovi a Triu s tímhle nehodlám smířit. Vždyť druhou půlku už jsem ani nedokázal vnímat ten banální, a přitom nepřehledný děj. Chlápek žere houbičky a odhaluje tajemství, u nějž ani nechápu, proč je vůbec tajemstvím. No a co? Emoce nula, atmosféra nula. Od Pěny dní nejotravnější francouzská halucinace. (28.02.2014)

Taková ta francouzská pohádková fantastika zasazená do skutečného světa současnosti, která jako kdyby navazovala na "Amélii", ale nemá v sobě tak silný příběh, jen pár celkem dobrých nápadů a sem tam nějakou tu figurku, která dovede svým chováním, vystupování, nebo prostě něčím zaujmout. Celkově to ale tak dobré není. (09.06.2016)

Tohle je přesně ten feel good film, který mi už zase nějakou dobu chyběl. Sylvain Chomet nezklamal a dokázal odvyprávět zábavnou poetickou hříčku osudu i bez animovaných postaviček. A když už se zdá, že si tempo příběhu v poslední třetině vystačí se setrvačností, nastoupí mohutný závěr, jenž uzemní i toho nejzarytějšího pochybovače. Více takových francouzských barev… co vlastně dneska dělá takový Jean-Pierre Jeunet? (12.02.2016)