Umenie pretekať v daždi

Je to hloupě sentimentální, přeslazené a zavalené antropomofrismem. Přitom knížka prý byla fajn. Přes pár vtipů týkajících se psů je to na mě moc těžkopádné. Amanda Seyfried ale udělala skvělou práci , když zde ztvárnila báječnou milující podporující manželku. Kevin Costner jako ENZO je také výborný. Milo Ventimiglia je hodně emocionální. Celkově film na mě udělal dojem jako by ho natočil Walt Disney na konci 50., nebo v 60. letech. Přes to, že příběh je laciný a ubohý, tak většinu diváků asi rozněžní. Mě se líbila písnička Olivie Newton John. (19.04.2020)

Velice, velice, velice silný emotivní příběh! Příběh o pejskovi, který se dá dohromady s Dennym a je jim fajn. Pak přijde do jejich života žena, dítě, chvilka radosti a pak už jen trápení. Líbilo se mi, že hlavní postava je závodník, a tak mě ten film díky tomu bavil ještě více. Každopádně se jedná o velmi smutný film, jelikož Enzo s Dennym prožili mnoho útrap. Musím ocenit výběr psa, protože ty jeho oči a ty výrazy, které měl, přesně odpovídaly scénám, které se zrovna odehrávaly (naprosto přesně vyjadřovaly emoce – radost, smutek atd.) Milo Ventimiglia se přesně hodil do role závodníka a starostlivého otce. Tento film opravdu musí chytit za srdce každého a většina diváků si u něj pobrečí. (29.09.2021)

Nikdy jsem neměla moc ráda polidšťování zvířat a obzvlášť psů. I když Beethoven mi připadal jako vykonstruovaný přesně na city diváka, nikdy jsem nepohrdla dalšími filmy se psími hrdiny. Ale když se roztrhl pytel se všemi retrívry, už jsem toho měla tak akorát dost. Moje zlatá Lassie a ubohý Hačikó asi vždycky zůstanou na velkém piedestalu, ale nakonec jsem se na ně stejně postupně dívala a většinou se mi líbily. Nemůžu si prostě pomoct. Psy miluju a tak tvůrcům prominu ledacos. Tento film si pohrál opět s mými city a Enzo byl neskutečný sympaťák. Konec byl trošku přitažený za vlasy, ale proč ne, zajímavý nápad. (23.03.2020)

Možná kdyby ten pes držel hubu.... Jsem pejskař od chvíle, co mě přinesl čáp. Když jsem měla sedm dnů, už mi nekompromisně asistoval v postýlce neodbytný foxteriér, kterého děda vyhrál u piva v kartách a to psisko se ode mě nedalo zahnat. Aby do postýlky neskákal s rozběhem, raději ho ke mně dávali sami. Neschvaluji, k mým sotva narozeným dětičkám by takhle pes nemohl, ale co už. Nestalo se mi nic, zato byly zuřivě povrčené a pochňapané všechny zvědavé tety sousedky, které se upocené přichvátaly na moji maličkost zvědavě podívat. Asi ve čtyřech letech jsem dala ve známost, že si Alana vezmu za muže. Nevěřili mi, ale já si dobře vzpomínám na své odhodlání a vztek, že se mi kvůli tomu vysmívají. No ale měli pravdu. I jeden velký, starý, zkušený tatranský medvěd to viděl jinak. Na duo dorážejících salašnických psů, ke kterým byl můj vyvolený odeslán na dvoutýdenní "prázdniny", když se jelo do lázní, vytasil drápy a v mžiku bylo po čuvačích i po mém nastávajícím. Taky po mém, dosud celistvém dětské srdci. Pochopitelně mě tedy kdejaký film s oddaným hafanem dokáže potěšit, ovšem osobně preferuji nejlepšího přítele člověka jako tvář němou a intuitivně jaksi neočekávám, že pečlivě vybraného čtyřnohého hrdinu přejede s přehledem třeba taková Amanda Seyfried. No ale stalo se. Dva filmy Simona Curtise mám moc ráda, do třetice mu to u mě nevyšlo, přestože se jedná o film takový ten "pěkný", líbivý, lidský.. Milo je fajn, upoutal mě v Tohle jsme my a těším se, že bude vidět víc. Amanda mě skutečně dojala, (..výrazně se na tom podepsala opět osobní zkušenost a vzpomínky na kamarádku, po které mi zbyl taky jen ručně malovaný hedvábný šáteček, který jí v těžkém boji zdobil krásnou tvář s velkými zelenými kukadly. Čili tady jsem si "své" niterné bolesti odžila v slzách znovu), ale celkově mi snímek připadal spíš jako mix všeho možného od benzínu, přes granule až po plenky, včetně silného dojmu, že se na hafana zvesela a neustále totálně sralo, kdy bylo zatěžko čtyřem lidem z rodiny zavolat známým z autodílny, že je pesan sám, ať se o něj kámoši postarají, a tak byl milý Enzo třeba přes dva dny zavřený bez vody a žrádla doma sám... No ale tak nakonec se projel ve fáru na okruhu a bylo vše, veškeré, letité odpuštěno. Jak prosté. (23.09.2020)

Začínám nemít rád psí filmy. Všechny mají totiž úplně stejný průběh a depresivní konec. The Art of Racing in the Rain je rozhodně ten typ snímku, jež bych se nebál nazvat výborně natočeným, se zajímavými postavami, poselstvím a celkovým prožitkem. Ale rozhodně bych jej nenazval feel-good, ačkoliv se do toho ranku do jisté míry řadí. Po velkou část filmu jsem z něj měl docela slušnou depresi a nijak mě nemotivoval k světlejším zítřkům. Vlastně jsem rád, že to není totálně naivní jako všechny ty Psí poslání, ale tohle je zas na opačném spektru. A knížka je pochopitelně lepší (haha)...7,5/10 (17.01.2020)