Siedmy kontinent

Spadnul jsem do mlejnku na maso se jménem Sedmý kontinent a Michael Haneke ze mě udělal sekanou. K tomuto filmu by se měla přibalovat antidepresiva. Je celkem k neuvěření, že už na konci 80. let dokázal Haneke v Rakousku (!) takhle radikálně pojmenovat ubíjející povahu konzumeristické společnosti. Jinak teď s odstupem to funguje i jako nemilosrdná destrukce ostalgie. (24.04.2012)

Napoprvé mě to nesemlelo. Film se nesnaží o jakoukoli transparentnost mentálního úpadku postav, a tak divák pořád dokola sleduje ty samé činnosti a věci, kterým se rodina ve třech po sobě jdoucích letech věnuje. Samozřejmě se jedná o úmysl, který obstojně navozuje chladnou atmosféru znudění nad vlastním buržoazně nesmyslným způsobem života. Zoufalost a pocit bezvýchodnosti se však nedostavuje, studie partnerského vztahu a rodinné krize rovněž. Závěr nepovažuju za legitimní - to bychom se mohli do Austrálie odstěhovat rovnou skoro všichni. Pokud bych se přiklonil k interpretaci, že divák je v prvních dvou třetinách filmu stavěn do role nicnetušícího pozorovatele (například jako prarodiče), poslední část chce diváka akorát co nejvíc šokovat. Haneke odmítá cokoli vysvětlovat, striktně se drží své manipulace a nakonec udeří. (23.06.2011)

Hanekeho rukopis už trochu znám, ale že mě převálcuje poslední půlhodina jako tsunami, jsem přece jen nečekala. Přiznávám, že jeho pozdější tvorba mně je trochu bližší, ale na druhou stranu má Haneke můj obdiv, protože v dnešní době by to zrežíroval možná ještě drsněji, protože rozklad rodin je pandémií dnešní doby a jsem přesvědčená, že třeba film Funny games je dalším dokladem jiné, podobné pandémie. Velmi depresivní a na noc nedoporučuji. (14.09.2015)

Už dávno ma nejaký film tak vnútorne nerozsekal ako toto majstrovské dielo od Hanekeho. Sociálna dráma o rozklade jednej rodiny, ktorá nemôže nikoho nechať chladným. Bezcieľnosť, bezútešnosť a chladné vytriezvenie... Je natočená veľmi dobre, realisticky, pre diváka nie je žiaden problém dosiahnuť empatické vcítenie do charakterov jednotlivých postáv. Je tu množstvo momentov, ktoré postupne budujú chladnú, mrazivú atmosféru od scénky ku scénke a to až do mrazivého pekla kdesi hlboko pod Siedmim kontinentom (manželkin tichý plač v aute, dcéra v škole...). Čo Haneke ubral na racionalite a istej mindfuckovosti snímku (tak ako to je u jeho neskoršej tvorby), to pridal k emotívnej stránke a celkovej dusivej a nepríjemnej atmosfére, výsledkom čoho je drvivá priamočiarosť. Záver je šokujúci, strhujúci, depresívny, presne podľa môjho gusta čo sa týka priamočiarej, chladnej a depresívnej drámy s maximálne realistickým účinkom. Film bude vo mne ešte dlho rezonovať. (29.07.2015)

Už ve svém debutu se Haneke projevuje jako nelítostně krutý vypravěč. Sedmý kontinent není klasicky odvyprávěn, ale připomíná spíš skládanku, jejíž jednotlivé díly utvářejí celkový obrázek rodiny směřující k tragédii. Celý film je prezentován se striktní lakoničností, až chirurgicky přesnou odsobnělostí (což předznamenává jeho další snímky), jejíž vrchol je ve scéně ničení domu. Sama scéna je svou destruktivností nejradikálnější – zasahuje víc, než kdejaký patetický blockbuster. Haneke je nemilosrdný v použití detailů, nevšedním rámováním, které je málokdy zaměřené na výraz obličeje, nepoužitím nediegetické hudby... Co naplat – to jsou přece atributy dalších Hanekeho filmů. Jakkoliv je ale Sedmý kontinent mým teprve čtvrtým seznámením s režisérem, jeho debut mě přišel vůbec nejmrazivější. Předně svou zprvu nenápadnou gradací, jež je v závěru dotažena do zničujícího výsledku. (20.04.2012)