Symfónia strachu

Elijah Wood táhne tento napínavý thriller, který bohužel neustojí své zakončení zcela se ctí, ovšem stále jde o zajímavý experiment, který z celkem velké části vychází zejména díky netradičnímu prostředí a napínavě rozjetému příběhu, který se bohužel na konci tvůrcům trošku rozpadne pod rukama, díky čemuž se film do zlatého fondu kinematografie nezapíše, ale už kvůli pár napínavým momentům spojených s hudbou stojí za to se na film podívat. (04.03.2018)

Nesporný milovník hudby Damien Chazelle si stejně jako v La La Landu vyhrál s odkazy na filmy jiných tvůrců. Jeho dialogy jsou vtipné, námět chvílemi sice malinko připomíná Sedmý terč, ale scénář má švih. Vše výborně funguje až do chvíle, kdy Tom nechá zpívat svoji ženu. Pak se najednou přesuneme do špatného akčního béčka a koukáme na jedno tupé klišé za druhým. Vše je korunováno neprůstřelným Tomem, který po pádu z mnohametrové výšky mírně kulhá. V každém případě si nyní budu raději dávat pozor na klavíristy, ovládají evidentně různá bojová umění, umí létat a jsou neprůstřelní. Damiene, Damiene, máte takové pointy zapotřebí? No nemáte. Už chápu, proč jste si to nechtěl režírovat sám. (17.09.2020)

Damien Chazelle scénárista tohoto snímku má mojí plnou pozornost. Prakticky veškeré filmy, ve kterých je zainteresovaný ať už režijí, či slovem jsou výjímečné, právě kvůli impozantní hudbě, která se odehrává vždy na pozadí jeho dramat. Jinak tomu není ani v tomto filmu. Celý film je velice gradační, Elijah Wood je je skvělý a jeho hra na klavír, snadno uvěřitelná. Trošku mě zamrzelo rozuzlení celého filmu, které bylo na můj vkus a vůbec excelentnost filmu až příliš fádní, zbytečně akční a vesměs obyčejné. Každopádně velice příjemný a koukatelný film ve stylu Telefonní budky (14.01.2017)

Ze začátku je to opravdu vynikající napětí, a ta hudba, to byla opravdu radost. Jakým způsobem dokázali tvůrci udržet napětí na každé notě, nejspíš díky úžasnému herci, jakým je Elijah Wood. Nicméně, ten konec mne dost zklamal a docela rušivé pro mne byl i způsob, jakým byly odfláknuté scény okolo koncertní síně, včetně vražd. (27.01.2016)

Eugenio Mira. Hmm, to jméno si budu pamatovat. Grand Piano je vzdáleným příbuzným Telefonní budky Joela Schumachera a thrillerovým kamarádem snímků Briana De Palmy, jako třeba.........Hadí oči. U prvního příkladu vidím spřízněnost příběhovou. U druhého, způsob, jakým režisér a kameraman pracují v rámci omezeného prostoru, u Grand Piana konkrétně v prostoru koncertní síně. Napětí by se díky pečlivě zvoleným záběrům, v nichž kamera poletuje v prostoru, dalo doslova krájet. Ale nejen to, vše je výborně sestříháno, nasvíceno a celkově natočeno se zjevným potěšením v detailech, což poukazuje na profesionalitu tvůrců. Body strhávám za momenty, kdy film opouští koncertní síň a vydává se po ohraných thrillerových kolejích do sféry průměrnosti. Kdykoli tak učiní, atmosféra hustého napětí zmizí. A také za vyvrcholení příběhu, kde mělo napětí gradovat a nikoli stagnovat a upadat. V rámci žánrového cvičení byste tento film, nicméně, minout neměli. 7/10 (08.03.2014)