Stav vecí

Wendersovo vřelé vyznání evropskému filmu a jeho postoj k mainstreamovému hollywoodskému požírači profitu a statistik. Film bez scénáře, který aplikoval jako vlastní terapii. „Pouze v černo-bílé, v souhře světla a temnoty se dá rozpoznat podstata věcí“, prohlašuje jedna protagonistka a je nasnadě, že Wenders využil této reflexe, aby si sám „stav věcí“ uvědomil a znovuzískal zanícení pro filmařské řemeslo. (02.10.2011)

Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní. (07.03.2011)

Originální Wendersovo výtvarné vidění a hravý cit pro nalézání zajímavých řešení činí i z tohoto filmu zážitek. Epizodická a dějově nepředvídatelná skladba (obdařená vkladem tradičních režisérových spolupracovníků: Henriho Alekana za kamerou a Jürgena Kniepera, jehož víceznačná hudba dodává obrazu jiný, "vyšší" rozměr) ve výsledku působí jako album (oživlých fotek), v němž s úžasem můžeme listovat; neobracíme však stránky zpět, touha po dalším překvapení, které se vyjeví v dalším obraze, je dostatečně silná (alespoň u citlivě založených diváků, pro které Wim točí). Film o pravém "stavu věcí" a konci všech příběhů, které jsou mrtvé a musí je ve filmu vystřídat realismus takový, jaký je viděn filmařem (klíčový "spor" figur režiséra Friedricha Munroa a ředitele společnosti Gordona), je vystavěn okolo natáčení sci-fi v Portugalsku, při kterém dojde materiál. Wenders poté rozehrává minipříběhy všech zůčastněných: jsou to opět stejné typy, jak je známe z jeho dalších filmů: dětská postava (jako v Alici ve městech nebo Paříž, Texas), uzavřená, tajemná žena (typ herečky Solveig Dommartinové), nebo prošedivělá americká filmařská hvězda (v Americkém příteli to byl Nick Ray, s nímž Wim natočil i "předsmrtný" film Blesky nad vodou, tady je to Sam Fuller v roli kameramana Joea). Konečnou strukturu odysey a komplexní charakter poté dotváří třetí část, kdy se režisér Munro vydává do L.A. (s touto autobiografickou postavou si Wim skutečně vyhrál, dokonce mu vytvořil fiktivní filmografii) a bezvýchodná, bludná situace se zde uzavře. (07.12.2010)

Přiznávám, první scény filmu mě upřímně vyděsily. Sledovat dvě hodiny temné, odosobněné sci-fi vážně není můj šálek kávy. Weders naštěstí nezklamal a nabídl citlivou, mnohovrstevnatou podívanou, plnou hlubokého člověčenství, krásných záběrů i výborných hereckých výkonů... Zmiňovaná kritická reflexe Wendrsovy zkušenosti s Hollywoodským způsobem točení a především produkování filmů tvoří přitom jen jakousi vrchní, jakkoli nejviditelnější slupku tohoto filmu... Kromě toho lze však ve Stavu věcí najít i mnoho jiného. Například reflexi moderní, ale v podstatě ošklivé americké městské a industriální krajiny plné stožárů, drátů, poutačů, světel, fasfoodů, autostrád, parkovišť, automobilů, mrakodrapů a prázdnoty, reflexi podmanivé a nespoutané přírody, burácivého moře, romaticky rozeklaného pobřeží, sluncem zalitých lesů, ovšem také reflexi evropské perifernosti a malosti v podobě ušmudlaného zastrčeného města, opuštěného, zpola zdevastovaného hotelu, temného a chátrajícího Lisabonu, všudypřítomného rozpadu a zapomenutosti. Příznačná je zde básnivá nedopovězenost. Wenders nenabízí preparované, učesané pravdy, ale spíše vizuální i obsahové odkazy k nevyřčeným dojmům a pocitům. Na mnoha místech se přitom tímto způsobem dotýká naprosto fundamentálních otázek, které z jiné strany zkoumá filosofie, sociologie či přírodní vědy... Ostatně, podobně nedopovězeně nabízí Wenders fragmenty příběhů tam, kde by divák očekával jejich celek. Zvolený přístup podtrhuje dojem téměř bezprostředního prožitku, ať už jde o prostou estetičnost úchvatných černobílých záběrů, nebo o obsahové roviny úlomků osobních příběhů, sdělujících mj. neschopnost vzájemné komunikace, opuštěnost a osamělost... Mnohými vytýkaná a ve filmu také mnohokrát zmíněná "nepříběhovost" je zde nejen záměrem, ale také velmi účinným způsobem jeho budování. Wenders obětuje onen "velký" příběh v podobě hlavní dějové linie proto, aby mohl nabídnout stovky malých, někdy jen zcela epizodních osobních příběhů. Takřka hmatatelně cítíme, že Wenders přikládá těmto malým osobním příběhům větší váhu, než víceméně nepřítomnému hlavnímu ději. V posledu ovšem stejně vytváří veliký, hluboce lidský příběh. Úlomky osobních dějů se skládají v celek světa... Příběh "těch, kteří přežili". "Vedle lovestory největší příběh lidského života"... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, seeker23, kusper, anniehall, HareS (06.06.2010)

Stav věcí není jen pouhým filmem o filmu a Wendersovou zpovědí o rozporu evropského filmu a Hollywoodu, jakkoliv je tomuto kontrastu podřízena hlavně formální stránka díla. Úvodní narativní část futuristického sci-fi filmu střídá část druhá, asi nejvíce vycházející z evropských tradic – v té spoléhá jen na estetiku scén, šerosvity; spíše na nástin myšlenek než samotných příběhů, a na atmosféru. Tato část (ne nepodobná pozdějšímu Nebi nad Berlínem) je existenciálním dramatem, který ve fragmentech ukazuje psychologii jednotlivých členů štábu, jejich pocity, vztahy a touhy, které mají tak daleko k naplnění. V samotném závěru pak rychle mění styl a v duchu klasických akčních snímků zakončuje, pomyslně rozkročený stylem tvorby na obou kontinentech. (08.01.2011)