Сыны отечества
Recenzie (1)
Film režiséra Latifa Faizijeva, doplněný hudbou Dmitrije Šostakoviče a rámovaný úvodní recitací Konstantina Simonova, který přednáší báseň Gafura Guljana Ja jevrej (Jsem žid), je zajívavou reflexí období německých koncentračních táborů. Při výstavě děl z koncentračního tábora (ta se koná koncem 60. let v Uzbekistánu) Spielhausen (vymyšlené jméno) s podobiznou německého židovského vězně Marka Gelce (nejde o historickou postavu) se vdova po bývalém vězni koncentračního tábora Iskanderu Salimovi domnívá, že vidí obraz svého manžela. Z této své iluze je vyvedena přítomným německým odborníkem, nicméně se setkání s dalšími pamětníky v Německu a SSSR Jelena získává obraz o svém manželovi, který zahynul v lágru. Film je výtvarně velmi stylizován, některé scény (např. ulřižování židovského vězně s německým nápisem židovský král) působí velmi efektně (i když nereálně), samozřejmě s vědomím, že se nejedná o jakýsi hraný dokument. Každopádně film je velmi zajímavým pohledem z neočekávaného uzbeckého prostředí, které by na první pohled k dané problematice mělo mít poněkud daleko. ()