Hra na zajíčka

Po loňském extrémním nářezu Srbský film se i letos ti nejotrlejší diváci mohou tetelit na další dávku kontroverzní a šokantní podívané. Hra na zajíčka bývá titulována jako dlouho očekávané proplesknutí pro americké horory, s čím lze pouze souhlasit. Až na zářné výjimky se produkce hollywoodských studií i indie sféry poslední roky plahočí v močálu schematických selanek oplývajících trapnými lekačkami, žurnálovými postavami a jalovými klišé. Filmová hrůza se omezuje jen na popcornové čajíčky a filmy, které dokáží diváky opravdu zadupat do sedaček, jsou jako zrnka zlata v řečišti plném marasmu. Jedním takovým zrnkem je právě režijní debut kameramana Adama Rehmeiera o prostitutce, jež padne do rukou řidiče náklaďáku, který ji soustavným terorem promění ve svého mazlíčka. Tvůrci natáčení pojali coby iniciační masochistický zážitek, takže vysoce estetizované dílo vzniklo jako záznam reálného týrání, jemuž se dobrovolně podrobila hlavní aktérka. Nikdo ze zúčastněných o společném výplodu nemluví jako o filmu. Podle nich je to monstrum negativní energie, jež během improvizovaného natáčení žilo vlastním životem a jemuž se oni podřizovali. Hlavní silou snímku ovšem není ani tak povaha zobrazovaných věcí, nýbrž sugestivní formální koncept. Hra na zajíčka představuje maximálně účinné prolnutí postupů hororu, torture porn snímků, experimentální kinematografie i videoartu. Je to audiovizuální sinusoida psychického teroru a agónie. Diváci jako by se sami ocitali uvnitř hermetického prostoru přívěsu, kde je atakují sytě černobílé expresivní obrazy a drásavá noisová kakofonie skřeků, zesílených ruchů a agresivní hudby (Festival otrlého diváka)