Tmavě červená

V roce 1970 Argento nakopnul žánr gialla nevýdaným způsobem. Byla z toho obrovská komerční bomba, kterou okopírovalo mnoho jiných režisérů. Jenže Argento nevytasil ještě všechny trumfy. S tím největším přišel až o 5 let později v podobě Deep Red. Pro mě je to bez diskuzí nejlepší giallo film, který kdy v plodné Itálii vznikl.Argento neskutečně válí ve všech složkách filmu od perfektní hudby (Goblini), přes skvělou kameru, výbornou hutnou atmosféru, až po napínavé finále. A ikdyž v současné době po režijní stránce Argento tápe, tak mu tento unikátní klenot už nikdo nikdy nemůže odpárat a já ho za něj budu navždy obdivovat. Viva giallo! (30.08.2008)

Objektem Argentova psychoanalytického zájmu záludně není vrah (po kterém hrdinové pátrají, jako kdyby ho ani vypátrat nechtěli), nýbrž Hemmingsův senzitivní pianista. Zženštilý, opakovaně pokořovaný partnerkou a neustále zápasící s vlastními temnými pudy a běsy, jež se zhmotňují v osobě Carla (ten představuje doslova převrácený obraz protagonisty: ve společné scéně má jeden černé kalhoty a bílou košili a druhý opačně). Povinností je pár gore scén, jimž samozřejmě vždy přechází sadisticky dlouhá a gobliní hudbou geniálně pokreslená předehra. Svými estetickými kvalitami film potěší i rozmlsanější hororové fanoušky. Zatímco Zvětšeninu jsem přežil, její méně sebestřednou alternativu jsem si užil i napodruhé. 85% (16.02.2023)

Divák (ev. divačka) hledající v Profondo rosso kvalitní giallo, nebude IMHO odcházet zklamán(a). Atmosféru to má za mě ucházející (v podhoubí dříme funkční detektivka), pointu ne úplně dementní (u těchhle "pulpových" filmů mám laťku proklatě nízko, ke štěstí mně úplně stačí, že vrahem nebyl zahradník), mordy relativně slušné řemeslné úrovně (přesvědčit se možno zde) a herecky to taktéž není vůbec průser, rozuměj, pakliže už nic jiného, tak jsou aspoň Italové a Italky pěkní lidé. ;-) Stín (3* a méně) navzdory opatrné chvále nepřekročen, páč Argentova tvorba je z těch tvoreb (btw. hrozné slovo), které si zasluhují být hierarchizovány, můj nehynoucí obdiv (a něco blízkého akademismu, totiž snaha porozumět, ne být pouze baven) patří výhradně trilogii "Tři matek", resp. prvním dvěma snímkům této trilogie (Suspiria, Inferno) a Phenomeně, zbytek z toho, co jsem viděl byl sice solidní, ale opakovaná zhlédnutí by mohla vést zřejmě pouze k hledání much. 65 % (29.10.2021)

Totéž co Pták s křišťálovým peřím, akorát v tmavě červeném (a zbytečně delším). Další notně naivní až blbá hororová detektivka, další cizinec-umělec, který je v Itálii svědkem vraždy a celou dobu drží v mysli nejasný klíč k odhalení vraha, další strašidelný dětský hudební motiv, další morbidní obraz, další výlet na venkov, i rozuzlení je podobné, jen logičtější a tím pádem i průhlednější. Gore v souladu s názvem trochu přibylo, zlepšila se kamera i hudba a přibyla podmanivá podtitulková sekvence, plus ultrasympatické ústřední duo - roztomile drzá novinářka a uhlazený klavírista v podaní Darie Nicolodi a Davida Hemmingse, jehož obsazení je otevřeným přiznáním k vlivu Zvětšeniny. Když si ti dva dají páku, je to nejlepší scéna celého hororu - a přitom je naprosto nehororová :) (20.10.2011)

Argento v PROFONDO ROSSO dokázal skloubit zřejmě své nejlepší klasické giallo (psychicky narušení maniak zabíjející různými zajímavými kousky lidi, jehož akci zpravidla předchází dětská písnička; trocha té krve, decentní brutality a padajících hlav) s hodně povedenými komediálními scénami (policejní komisař; novinářka a její autíčko) u kterých jsem se dost nasmál a trochou toho strachu (oko v šatníku bylo fakt strašidelné). Hlavně dokázal utáhnout celých cca 125 minut tak, že to nikde skoro nenudilo. To vše za doprovodu tradičně skvělých Goblin a s tradičně výbornou kamerou. Ani mi moc nevadilo, že vrahovy pohnutky nebyly nějak moc odhaleny... (19.08.2009)