Čapkovy kapsy

Největší chybou bylo, že jsem si před zfilmovanými příběhy přečetla Čapkovu knížku "Povídky z jedné a druhé kapsy", a pak jsem jen sledovala, jak je daná povídka zpracovaná a jak moc se od psaného originálu liší. Ze zfilmovaných povídek mám dojem, že nevystihují hlavní myšlenku autora. Tvůrci si buďto něco do děje přidali, nebo tam neukázali co bylo podstatné, takže to vyznělo do ztracena. Jenže tady srovnávám knížku a film, což asi není úplně správně. (16.10.2011)

Čapkovy kapsy pokládám za malá díla, která vysoce převyšují jejich zařazení mezi detektivní povídky, či povídky s kriminální zápletkou. V každé z nich je ukrytá malá lidská pravda. V tomto, zatím posledním filmovém zpracování kapes se mi líbí všechny, i když některé jsou mému srdci přece jen bližší. Pokud by však produkci došly peníze a stihly by se natočit pouze povídky Zmizení herce Bendy a Zločin na poště, budu i tak navýsost spokojena. A kdyby peníze došly ještě dříve a zbylo by jen na Tὄpferův úžasný závěrečný výstup ve Zmizení, dám stejně pět hvězdiček a budu litovat, že není možné přidat šestou. (08.04.2013)

1. Básník - prostá povídečka o básnické imaginaci, převedena s elegancí do skvěle vypadající televizní miniatury. Skvělá atmosféra, výborní herci, do detailu dotažený celek. Z povídky mám dokonce pocit, že se režísérovi podařilo lépe postihnout podstatu básníkovy imaginace, než autorovi předlohy. (5/5) 2. Zmizení herce Bendy - povídka stojící na hereckém koncertu pánů Preisse - Töpfera - Štěpničky, která ale bohužel ztrácí body díky délce. Ale pořád vysoký nadprůměr (4/5), 3. Jasnovidec - skvělá dobová atmosféra (hudba, drbárna v holičství), stylotvorný prvek záběrů z nadhledu, pointa je celkem dovedně skrytá, ale to je jedině dobře (5/5) 4. Zločin na poště - po prvních třech interiérových záležitostech konečně povídka odehrávající se na čerstvém vzduchu. Zajímavý námět (přesně, čapkovsky propojující filozofii/morálku s lidským příběhem, ale bohužel zpracování trochu chybí jiskra (4/5) 5. O lyrickém zloději - jednoduchý groteskní pohled na novinářskou práci, aneb kam až lze zajít ve snaze dosáhnout uměleckého úspěchu (5/5), 6. Případy pana Janíka - Vtipně vypointovaná historka o nakladateli s pověstným "detektivním čichem", recyklující tři již jednou využité herce (Preiss, Navrátil, Myšička) a do klubu hereckých "stars" přidává milého staříka Arnošta Goldflama v titulní roli. 7. Závrať - asi nejfilmovější povídka (zatím), napětí bublající pod povrchem, dvě děsivě-komické tetičky a pointa, která Čapkovu předlohu posouvá poněkud jinam, do temnějších zákoutí lidské mysli - a je to jedině dobře (5/5), 8. Zločin v chalupě - temný příběh o morálce, vině, trestu, odpuštění, dilematech - perfektní atmosféra, otázky strašící v divákově hlavě, velice čapkovská óda na humanismus, ale nějak mi to do celého cyklu nesedělo (3,5/5), 9. Soud pana Havleny - nenáročná a zatraceně vtipná historka, jejíž absurdita vrcholí nečekaně v soudní síni (4/5), 10. Muž, který se nelíbil - chladná atmosféra, mírně paranoidní hrdina a Tomáš Tópfer vracející se do role četníka Arazíma. Něco tomu ale schází (4/5), 11. Ztracený dopis - povídka je to skvělá, ale filmově moc nefunguje, Hartl je sice dobrý herec, ale nějak mu to nevěřím (3/5), 12. Příběh sňatkového podvodníka - atmosféra amerických detektivek a tři skvělí herci - Marloweovský David Novotný, úžasně úlisný, ulíznutý Kryštof Hádek a hláškující Nárožný (5/5) (12.09.2011)

Nelze jednoznačně říci, že by beletrie Karla Čapka byla neprůhledná, příliš komplikovaná a proto obtížně přístupná. A přece se u značné části dobové kritiky až příliš setkávala s nesnázemi srovnatelnými s jen málokterými díly jiných významných meziválečných prozaiků. Nejde ani tak o to, že ji nezřídka odmítala, ale hlavně, že přitom docházelo k nedorozuměním, k nepochopení smyslu textů. Svéráznou kapitolu ve vztahu kritiky k Čapkovým pracím tvoří ohlas dvou knih drobných novinářských žánrů, Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy, vydaných krátce za sebou v roce 1929. Odmítla je kulturní levice i pravice, ale i v Lidových novinách, kde Čapek pracoval a své povídky převážně uveřejňoval, nevyvolalo jejich knižní vydání mimořádné nadšení. Za léta své existence ovšem obě knihy zaznamenaly řadu nových vydání, prošly několika společenskými změnami, získaly si nové čtenáře, kteří v nich nalézají zalíbení. Proč tomu tak je? Především také proto, že jedním z osobitých rysů povídek není samotné rozluštění záhady prostřednictvím gradace děje až k finálnímu odhalení. Do dějové osnovy detektivního příběhu vnáší autor něco žánrově zcela neorganického, zdánlivě i zcela vedlejšího, co se nakonec ukáže jako hlavní, protože způsobuje, že rámec detektivky dostává novou noetickou náplň a nabývá rysů filozofické povídky. Nic na tom nemění, že tato filozofičnost má nezřídka zábavný, takřka anekdotický charakter. S bravurou koncipované mikropříběhy mladých tvůrců, kteří svým přístupem vnášejí do stojatých veřejnoprávních vod svěží vítr, nepostrádají nic z toho, co je pro Čapka typické: vtip, nadhled, ironii, atmosféru doby a především nádherně modelované dialogy, které i po vlastních scénáristických úpravách netahají za uši. Přidáme-li obsazení naší současnou hereckou špičkou (výborné vícekreace Töpfera a Preisse, Hrušínský, Hartl, Štěpnička, Navrátil, Konvalinková, Vetchý, Holub, Javorský, z mladých je to především Martin Myšička, David Švehlík a David Novotný, vyloženě pozitivní je shledání s Heřmánkem, Satoranským nebo Víznerem, jež vídáme jen zřídka), pak je laťka nastavena velmi vysoko. Pod průhlednou, široce přístupnou a veskrze humornou maskou obou KAPES se skrývá nevšední významové bohatství. O tom ostatně svědčí nezvykle pestré spektrum protikladných názorů soudobé kritiky, která zaskočena Čapkovým jakoby odlišným intelektem, nedokázala zaujmout stanovisko, jež za ně mezitím převzala čtenářská obec. Ta totiž velice brzy pochopila, jakou řečí k nim Karel Čapek promlouvá. (10.09.2011)

Myslím, že by pan Karel Čapek z těchto adaptací velkou radost neměl. Většina herců nepodává oslnivé výkony; ovšem to, co tentokrát předvádí Jan Hrušínský v povídce Jasnovidec, je přinejmenším podivné... Ono se řekne "rázovitá figurka"; existují však určité meze civilního hereckého projevu, jež by (imho) měly býti vytčeny snahou nevynikat na úkor vyznění díla jako takového. Celkový dojem (i přes výše uvedené): Unylé; nikoliv vyloženě urážlivé (ani vůči Karlu Čapkovi, ani vůči divákovi). Zhlédnouti znovu netoužím. (06.09.2011)