Kapitál

Výtky předkomentátorů o tezovitosti filmu mají své oprávnění za předpokladu, že v nich přetrvávají iluze o aktuálním stavu vzdělanosti naší doby na této planetě. Být predátorským spekulativním podnikatelem-bankéřem znamená plné, v podstatě workoholické pracovní nasazení doprovázené současnou vědomou rezignací na pozitivní hodnoty a ideály. Ve filmu tuto okolnost naznačuje ženský trojúhelník manželka-manekýna-tvořivá podřízená. Základní mechanismus kasínového kapitalismu je tu zachycen s brutální věcností a oproštěností jdoucí až na kost syžetu i scénáře. Lidé se v tomto soukolí zbytnělé vůle a vlastnického kýče mění v schemata a jen jako schémata v tomto drsném prostředí burzovní džungle mohou přežívat. Není náhodou, že film končí křečí v křeči: hlavní hrdina svůj pomyslný triumf v jedné z virtuálních štvanic vykupuje ztrátou rodiny, vynikající manželky, ale i jednoho z mála podřízených, před nímž (jíž) nemusí předstírat muže bez nervů a který má vzácnou schopnost vidět stejně dobře jako on - popřípadě i lépe - , ovšem z odlišných zorných úhlů mravu i ideálu. Gavrasova tvůrčí metoda, spočívající v propojení úsečně tvarované ideovosti a poetiky akčního filmu, tu slaví jeden ze svých vrcholných úspěchů. (21.10.2013)

Costa-Gavras nikdy nebyl typ režiséra, kterému by vadila nálepka aktivistického tvůrce, navíc jasně politicky vyprofilovaného. Dává to svým novým filmem jasně najevo. Už titul, který cílevědomě vyvolává asociaci se světoznámým titulem z perla Karla Marxe, spojuje svět bankéřů a finančních korporací se světem politických idejí. Zatímco Oliver Stone kdysi natočil Wall Street, kde z napínavého thrilleru o bezkrupulózním burziánovi několikrát letmo v dialozích problesklo Stoneovo levicové politické přesvědčení, Costa-Gavras natočil film, který se k levicovým ideálům hrdě hlásí a místy přechází k přímočarým proklamacím. (Anti)hrdina snímku se v klíčových momentech obrací na kameru a oslovuje diváky, uvažuje nahlas a odhaluje i to, co by normálně zůstalo zahalené pod pláštíkem diplomatických frází. Paradoxně se přitom stává zajímavější postavou než Stoneův Gordon Gekk, který je v podstatě jednorozměrný predátor ovládaný vidinou zisku. Marc Tourneuil je naproti tomu hráč, jehož motivace a myšlenkové pochody jsou složitější, uvědomuje si dopady svých činů, chce ale zůstat ve hře, a co víc, chce zvítězit. Costa-Gavras se svým dramatem o vzestupu inteligentního cílevědomého kariéristy na pozadí boje o moc ve významné globálně působící bance se stal mluvčím těch, co se stále větším znechucením pozorují skandály ve světě velkých financí, nezodpovědnost a aroganci elit, bezohlednost, s jakou spekulanti provádějí své drsné obchody na hraně zákona či daleko za ní. Je dobré si uvědomit, že popsané manažerské a obchodní praktiky si autor předlohy nevymyslel, vycházel z důvěrné znalosti prostředí a konkrétních kauz. Podobné praktiky známe i od nás a především v 90. letech poznamenaly mnohé privatizace a šokující majetkové přesuny. Představitel hlavní role Gad Elmaleh, známý dosud spíše ve Francii, se zhostil náročné role se ctí a má slušně našlápnuto k průniku do klubu mezinárodně uznávaných filmových hvězd. Přes dílčí výhrady (např. celkem zbytečný milostný zálet s fotomodelkou, který ředí hlavní linii) tvrdím, že Kapitál je film, který má koule a přišel ve správnou dobu poznamenanou hospodářskou krizí a jejími dopady. Někdy je dobré nevzít si servítky a říct naplno, co je potřeba, aby zaznělo. Celkový dojem: 90 %. (02.12.2013)

Opět výborný Costa-Gavras a dokonale necitelný Gad Elmaleh. Bez skrupulí ukazuje svět bankovnictví, jak jsou všechny environmentální strategie, morální kodexy, zaměstnanci a loajální chování jen fasádou pro hru několika byznysmenů, kterým jde výhradně o prachy a ekonomickou moc. Nic nového pod sluncem, ale famózně natočeno! (15.02.2015)

Někomu to možná může připadat stereotypní, nicméně Costa-Gavras zjevně nechtěl natočit subjektivní lidské drama, ale objektivní pohled na svět velkobank a nebál bych se říct, že (zvlášť díky katalyzačnímu účinku ekonomické krize po r. 2007) film má v tomto smyslu mít i funkci didaktickou. S tím souvisí i typizovanost postav, ale co se dá dělat, když v díle jehož název snímek nese (myslím Marxův "Das Kapital", ne knihu "Le Capital" Stéphana Osmonta, beletristickou předlohu tohoto filmu), čteme např. na str. 251: "Jako kapitalista je jen zosobněným kapitálem. Jeho duše je duše kapitálu. Kapitál má však jediný životní pud - pud zhodnocovat se, vytvářet nadhodnotu...." Nepřekvapí pak, že levicový Costa-Gavras nemohl natočit film jinak. Přesto rozhodně není jen šablonovitý a předvídatelný, rozhodně ne. Motivace hlavní postavy není jednoznačná ani zpočátku k uhodnutí a o konkrétním průběhu děje se to dá říct dvojnásob. Konvenční filmové postupy, které vás ani za necelé dvě hodiny nezačnou nudit. (19.10.2013)

Intelektuální exploatace. Všechno, co jste si kdy mysleli o globálním kapitálu, predátorském kapitalismu a vysokém bankovním managementu v jednom filmu, kde postavy jsou jen funkce čitelného ideologického sdělení (se kterým souhlasím, ale které mě v téhle pamfletické formě neba). Někdy je ta polopatičnost až směšná (Pacman s logy bank, který má osvětlit princip klíčové transakce, ředitel, který potřebuje konzultanta k osvětlení toho, že když spolkne banku s 80% toxických aktiv, bude mít problém atd.), především je to ale film zoufale sterilní a neuspokojivý, protože ukazuje jen teze a modelové situace - golf, luxusní děvky, křupanské americké managery (z Goldman Sachs), komolení jmen malířů, odcizeného syna závislého na počítačových hrách, sexuálně frustrovaného hrdinu, staré etické bankéře, které vykosili kovbojové kapitálu atd. Pokud se pletu a tenhle film je skutečně realistickým zobrazením života elit, pak je to skvělá zpráva, protože v brzké době všechny chcípnou na tupost, frustraci a nudu. Dominantní dojem pro mě byl, že Costa Gavras chtěl natočit film, který bude jako nehybná hladina, pod níž to vře napětím... ve skutečnosti je pod ní ale sterilní kachličkové dno. [40%] (10.10.2013)