Poupata

Poupata. Film, který mi v hlavě bude znít do smrti, jako největší filmový zážitek roku 2011. Kamarád Enšpígl mi je doporučil s tím, že tenhle film prostě musím vidět a že pod čtyři nepůjdu. Problém byl, že film nejblíž nabízeli ke shlédnutí až za Vltavou v multikinu Anděl. Nicméně film moc lidí nepodpořilo a já si hrozně přál ještě na něco vyrazit do kina a tak jsem se odhodlal na skoro dvouhodinovou cestu za filmem, u kterého jsem se už předem hrozně těšil, až ho podpořím. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Takhle vážný a ještě k tomu český film, jsem hodně dlouho neviděl. Je fakt, že už tu byla řada vážných filmů jako Pouta a další, ale žádný v sobě neměl ten punc vážnosti, jako právě Poupata. Poupata totiž naprosto přirozeně představují českou společnost, kterou tu nemůže nikdo kritizovat, dokud jí sám nezažije. A já můžu upřímně říct, že plno těch postaviček, ať už pro film důležitých nebo méně důležitých já u nás ve městě dnes a denně vídám. Včetně té postavy nejdůležitější, kterou naprosto perfektně předvedl Vladimír Javorský se svým forbesem v místni putice. Samozřejmě ale nebyl jediný, kdo ve filmu herecky vynikal. Překvapila mě i polská herečka Malgorzata Pikus, která mluvila nádherně česky, čehož si nesmírně vážím, nebo kopa mladých herců a hereček včetně vietnamských herců, kteří ukázali, co v nich je a všichni, do jednoho, předvedli naprosto perfektní výkon. To vše je pak obsaženo v atmosféře nejmelancholičtější, v jaké se film jen může odehrávat. Tedy v Severních Čechách, u čerstvě zasněžené fabriky, která den, co den zapadá dalším sněhem. Smutný, ale neskutečně opravdový příběh o životě, osudu a jeho cestách, které nám den, co den určuje, prevít jeden. (29.12.2011)

Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí. (15.12.2011)

Měl jsem velký problém uvěřit tomu, že by to někde bylo až TAKHLE špatné, že úplně každou postavu příběhu stihne nějaká tragédie (někdy nejedna). Byl bych mnohem radši, kdyby se do hloubky rozvíjela jedna či dvě, takto jich tam bylo až příliš najednou, a divák tak získal jen obecný dojem, že je to prostě v ... , než aby mohl v souvislostech rozplétat konkrétní problémy. Na konci jsem čekal alespoň zrnko naděje, ale deprese byla temně, byť stylově završena (krásný ohňostroj jako vzpruhu neberu). Co však musím vyzvednout, je kamera Vladimíra Smutného, který ze stroje zvaného RED vytáhl, co to šlo, na zmíněné tragédie se tak vlastně dívalo velmi příjemně, co se estetické stránky týče. Sice jsem tedy poměrně zklamán ze scénáře, ale na českou produkci je to stále nadprůměr a jsem rád, že takový film vůbec vznikl, jen více takových, ono se to jednou povede. (08.04.2012)

Nekompromisní sonda do naprosto reálného sociálního úpadku, který v Česku začal někdy v polovině 90tých let. Jen k tomu přidáme státem podporovaný, novodobý mor, v podobě blikajících strojů na rychle (ne)vydělané peníze. Opravdu zoufalé osudy rodiny Hrdinových, se zde postupně rozvíjejí. Krásné sny a představy končí dřív než začnou a realita je prostě neúprosná. Dítě se vyvíjí, láska stojí peníze a v ruce zbývá poslední tisícovka. A k tomu všemu vánoce za dveřmi. Těžké drama, které není nijak zkaženo. Žádný primitivní postsynchronní dabing ala Štaindler v Perníkový věži, žádné umělé přitroublé dialogy z prostředí huličů a vůbec celá režisérská práce je vynikající. Po Bohdanu Slámovi tady máme Zděnka Jiráského, který nás tímto snímkem rozhodně láká na svůj další počin. I břitký humor podtrhuje kvalitu snímku. Výborné němé scény s perfektní kamerou. (20.06.2012)

Matty, cit.: "Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým." V nemocnici v bezvědomí leží zmrzlý anděl a za této situace se odehrávají nekonečně tragédské příběhy filmu, vrcholícího pak dobrovolnou reprízou spartakiádních Poupat. Čili myšleno to bylo dobře, to nemohu říct. Do toho některé opravdu hezké záběry (a třeba raní objevení toho zmrzlého anděla!). Dílo srovnatelné s o rok mladšími Slámovými Čtyřmi slunci - s tím rozdílem, že Sláma asi ví, co chce, umí to (i ta kamera je úplně jiný level) a výsledný celek je ve svém sdělení hodnověrný, skutečně zajímavý a přesahující. Poupata jsou sice stavěna z velmi solidních základních stavebních prvků situací, postav, i jejich hereckého ztvárnění, díky čemuž mají co říci k sociální realitě dneška, přesto jako celek nejsou schopna ani základní věrohodnosti, natož jakékoli s prominutím "nadstavby", čehož příčina se mi zdá tkvět v tom, že tvůrčí koncepci zde supluje pouhá metoda stálého stupňování zmaru a "zajímavě tragicky osudového" prolnutí - toto autor sleduje a nic jiného nemaje, nemoha si též asi odepřít žádnou příležitost k žalostně efektním (a lehce moralizujícím, ale to by bylo v pořádku) zauzlováním postav a jejich interakcí, vytváří paskvil, jehož závěr musí být divákovi prostě už zcela lhostejný. Možná je to celé jednodušší: komentář Morien (1hv., 6.4. 2012) dostatečně zodpovídá veškeré moje nechápavé otázky, jak ke všem těm WTF, tak k výslednému tvaru. Naproti tomu Mattyho výklad (postnormalizační základní postoj a jeho důsledky) mi sice připadá příliš fantastický, ale "Poupata", tudíž musí být vzat vážně - a skutečně se mi to jeví jako jediná možnost, jak tento film obhájit: pro postavy je prostě typický němý předpoklad, že problémy, které působí, se nějak samy vyřeší - s tímto vědomím bych možná měl zvážit přehodnocení, ale to bych se musel na Jiráského opus podívat znovu a to po mně nemůžete chtít. Nad tři by to stejně nešlo. (23.01.2014)