Studená ryba

Výsledkem mého prvního setkání se současnou šikmoúhlou tvorbou je závorka, do níž musím dát veškeré své dosavadní komentáře k filmům. Zjišťuji totiž, že v Japonsku je volant na pravé straně vozidla a k pouštění hudby dosud slouží přehrávač magnetofonových kazet. K těmto novým poznatkům lze přidat krutě definitivní potvrzení dosud odmítaného tušení, jak celý Západ beznadějně zestárl a já s ním. Evropa není vlastníkem své budoucnosti. Jejím dědicem je levoboček, životaschopnější než legitimní děti. S jakou lehkostí, s jakou samozřejmostí předkládá Studená ryba to zdaleka nejhezčí snoubení zábran a jejich ničení, jaké jsem kdy ve filmu zažil (pokud jde o erotické scény). Jsem dosud v šoku, musím se opakovat: s jakou samozřejmostí odsunuje všechny upocené euroamerické pokusy, kulhající buď na oduševnělost, buď na moralitu, buď na autocenzuru, buď na podbízivost. Jak si se mnou film na konci hraje, pokud jde o otázku, jak se hrdina příští doby se svou situací vypořádá. Jsem zvyklý buď na nějak typizovatelné rozuzlení nebo na absurdistickou metaforu. Studená ryba komfort takového výběru nenabízí, není se za co skrýt. Finální obětí s manželkou. Překvapení? Jen na chvilku, dceruška záhy vše vysvětlí. Nakonec všechno sedí. Ale protože jsem přece jen Evropan, nemohu se vzdát jistých možností starého světa: třeba číst tento film jako freudiánské podobenství toho, co tě konstituuje; nebo jako ultrarealismus údajné svobody jednotlivce v globalizující se tržně-mocenské civilizaci. Pravděpodobně nechápu film Studená ryba adekvátně, protože neznám sociální realitu řadového Japonce, k níž možná chce promlouvat. Nešť. Pro mne je pozvánkou do Nové říše vycházejícího slunce, v níž jsou všechny staré struktury brutálně rozbíjeny, aby bylo z jejich látky tkáno předivo nevyčerpatelné variability. Mám strach tam vstoupit, myslím, že bych se v tom utopil. Už jsme slyšeli, že Bůh je mrtev. Ale co si počnu, jestliže je mrtev i Dostojevskij? Jedna naděje zbývá: možná tady, právě v tomto filmu, se ohledávají kořeny. Ne-li, nastává něco, co stařec jako já nemůže vnímat jinak než jako vládu chaosu, jakkoli fascinován. Dosti nářku, několik momentek: Ten mladík v paruce si při tom všem pořád jen v klidu čte (dokud nejde o něj); hra plyšáčků při lesbické scéně; lidské nitro v domě křesťanského fetiše ověšeném žárovičkami. /// Hudba!!! /// Komentáře: JFL, hirnlego. A ovšemže verbal. (02.09.2011)

Mít to jiný konec, tak bych byl asi hodně nadšený, ale posledních 20 minut mi přišlo natolik přehnaných (i na japonské pojetí thrillerů), že i ty čtyři hvězdy jsou bohužel jen tak tak. Ale rozhodně nemůžu říct, že by mě tentokrát Sono zklamal, spíš naopak. Opět to bylo něco jiného, neotřelého, taky teda pořádně úchylného a brutálního, ale až na závěr to mělo i chytře napsaný scénář a tohle hodnocení si to určitě zaslouží. Dokonce i ty absurdní a silně černohumorné scény sem skvěle pasovaly a nenarušovali jinak drsný a také poměrně smutný příběh. Také to už od začátku mělo dost působivou atmosféru (asi také tím, že to začne na dost netradičním místě - v prodejně tropických ryb) a ta mě natolik chytla, že jsem ani nevnímal, že to má tak dlouhou stopáž. A dost tomu pomohly i solidní herecké výkony, byť u některých se to nevyhnulo tomu klasickému japonskému přehrávání. Byl tam i solidní náběh na psychologický žánr a gradovalo to k němu hodně zdařile, jen do toho zase hodil vidle ten nešťastný závěr, kde i z těch myšlenek, co tam během filmu zazní, nevypadne nic jiného, než samoúčelný nihilismus a možná ani ten pořádně ne. Vlastně mě i zklamalo, že chatka Muraty byla plná náboženských (přesněji řečeno křesťanských) symbolů, i když se v ní páchalo tolik zrůdných věcí a přesto to tam nemělo hlubší smysl, než ten, že ho tam táta (asi) v dětství mučil. Vzhledem k tomu, že u každé vraždy si tam zapalovali svíčky jak při nějakém rituálu jsem opravdu čekal, že se to zvrtne v nějakou sektářskou šílenost, dodalo by to tomu vrstvu navíc, ale bohužel se nestalo. Spokojený ale i tak docela jsem a vlastně jsem poprvé konečně viděl jeden z těch Sonových filmů, na základě kterých bývá označován jako totální úchyl... Slabé 4* (23.06.2023)

Tak Japonci mi slušně natrhli prdel tímhle bezútěšným thrillerem! Násilí zobrazené ve filmu v poslední,gradující půl hodině má svůj účel a vše perfektně zapadá! Je nemožné tenhle film zařadit do nějakého žánru, protože místy funguje jako horror, thriller, či černá komedie s hlubokou alegorii ohledně bussinessu a Japonské společnosti. Během filmu není zcela jasné, kdo tím psychopatem vlastně je, pouze ryby působí normálně. Překvápko ! (05.05.2013)

„Studená ryba“ není filmem, který by mě od Sona tak dostal jako třeba „Suicide Club“. Tam mi přišlo, že je ta výpověď o společnosti silnější a smysluplnější. Přesto i ve filmu „Studená ryba“ najdete něco víc, co vás dostane, co vás donutí přemýšlet, jací vlastně lidé jsou a kam až jsou schopni zajít jen pro to, aby uspokojili nějaké svoje choutky. Nemluvě o tom, že svým chováním působí i na jiné. (27.05.2017)

Sion Sono mi opět s naprostým přehledem dokázal svoji geniální režisérskou grandioznost!! Ten chlap je prostě mistr, každej film od něj naprostá bomba... Ve filmu se opět prolínají plynule různé žánry od komedie po exploitační horor. Je to jedna šííílená jízda, která nemá skoro žádné hluché místo. Děj a tlak na diváka, a hlavního hrdinu, se valí tak strašně intenzivním způsobem a v tak rychlém tempu, že je to fakt někdy až k zešílení. ještě že zde funguje ten humor a divák se může občas zasmát a ulevit si. Na druhou stranu je to celé naprosto tragické a více než vypovídající o mnoha sociálních tématech a problémech. Poslední půlhodina je pak tak nehorázný masakr, že jsem to vůbec nečekal... Vygradováno ad absurdum nejméně třikrát "dokola", člověk jen kroutí hlavou ... BRAVO!! BRAVO!! BRAVO ... (03.07.2011)