Rodina je základ státu

Televizní kamera, televizní zápletka, televizní spění (prvoplánové epizodické pointy), televizní interiéry i exteriéry (ten od klacků vyčištěnej kousek lesa, to natáčení všech záběrů v jednom autentickém domě, v druhém autentickém domě, v jednom poděkovaném hotelu, penzionu, městě... och och, jak se skví ta česká rajská autentická zem), televizní herectví (Pošta pro tebe nebo třeba taková ta slovenská dramata ze soudní síně – Eva Vrbková a Igor Chmela by mohli tamním ochotníkům zdatně sekundovat – a ovšem, co do „výkonu herců“ je to tu s jednou čestnou výjimkou, Jiří Vyorálek totiž umí hrát, a sice hraje ostošest, s vtipně sebeironizujícími přesahy v řeči i mimice, koncert, jako za starých dobrých Sta roků kobry, ale co s tím, když kolem něj neudělali film? já se taky umím kupříkladu noblesně koupat, ale to nejde prosím pěkně dělat všude na požádání, poctivě, když kolem vás neudělají žádnou vodu – ono je fakt vidět, že umí hrát, z toho plátna to úplně tluče do očí, poněvadž jak ono na něm není jinak vidět žádný film, tak to jeho herectví, to jeho hraní, jak je tam na tom televizním pozadí samo, to vám tam jako dost vynikne), k tomu rádiová folková hudba (Lekna Zdusilová, a ještě jednou surově zneužitej Kryl, jako by toho od národa nezasloužil už dost) – no a strhující akční finále co do meladramatikomičnosti směle konkurující rozšířené sekci televizních zpráv a okolostojičných podřadů. ** V televizi by tahle plochá zdrchanost přece jen současnou produkci pozvedla, jak jsem na nedávné rodinné návštěvě opět v regionálním obýváku pochopila posunutý stav věcí – kdyby ničím jiným, tak by přece určitě prospělo, že by se díky filmu na domácích kinech dvakrát s jednojednoznačnou narážkou objevil nejen Munchův Výkřik, ale dokonce i Nemocná dívka (vskutku inteligentní a zároveň movitější divák by na své veliké obrazovce jistě nepřehlédl ani norskou vlajku na rameni Chmelovy bundy a určitě by si z toho dohromady něco společensky rafinovaně vypovídajícího a pro tak jedinečný příběh důsažného vyvodil). ** Kdepak, málo platné (zaplacené asi relativně dost), tohle natáčel skutečně kulturní štáb, tam jsou prosím dohledatelné záruky, grantovatelné, kolonkovatelné, to je do veřejnoprávní televize zkrátka jako ulité, nalít to mezi mořský svět a vaření, takovéhle kumštýřské vyfikundace. ** Úplně to halasí: Když už nám dali na ten vrtulník, tak se tam - -vafix ty záběry musej někde objevit, my musíme dokázat, rozumíte, že sme ty prachy na to použili (člověk úplně vycejtí, jak kápli na tu zápletku), no třeba tu řeku tam dejte, no, jako shora, no to nevadí, že voni jedou jenom v autě, tomu se dá řikat transpozice, extrapolace, haha, a vono to ty lidi taky fakt povznese, dyť kdo z nich kdy takovou českou řeku viděl z vrtulníku, no každej na to nemá, aby se takhle prolít, že jo, to je putna, že to nedává smysl, dyť to je jak z Pána prstenů, lidi se budou cejtit líp. ** Jo, a ta holčička byla na epileptika zatraceně trvanlivá, se mnou by zamával už ten čokl, o nárazu autem do stromu a četě policajtů v černejch kuklách se samopalama nemluvě. Nehledě k tomu, že epilepsii a křehkost jí navěsili jenom dialogicky, bělmo jsme ani nezahlídli, ani žádný cukání víčkama atp., to už mohli stejně dojemně tvrdit, že má nedomykavou chlopeň nebo dvě. Nu, ono natočit s dítětem náběhy epileptického záchvatu nebo opatrné, skleněnkové pohyby, to už je holt kus práce, dřiny, přípravy, a přitom pro televizní diváky spartakiádní výkony maminek s dětma není třeba nijak šroubovat, aby se chytli, tak televiznímu rejžovi to ke cti stačí několikrát okecat. ** Televizní to je, tam by to bylo --vafix prospěšné. ** (14.07.2012) (menej) (viac)

Ne že by film rezignoval na společenskou kritiku, jen ze všech snímků tohoto režiséra nejvíce ctí žánr(y). V popředí stojí příběh, nikoli společenské motivy; ty jen zlehka probublávají skrz dění (ale o to více na ně slyšíme). Nejvýraznější složku "Rodiny" totiž tvoří humor. A to humor mnoha odstínů. Někdy je poťouchlý, jindy absurdní, často hořký a sarkastický, ale také něžně poetický nebo chápavě lidský (pozor, nezaměňovat s termínem lidový)."Mami, taťka mluví z rozhlasu!" Tequilové noční rozjímání na téma "Jsem svině, když pomáhám sviním?", které hlavní hrdina, z korupce obviněný manažer Libor, pronese uprostřed noci do tlampačů obecního rozhlasu, v sobě nese tragiku i humor. Když pak ale jeho rozespalá malá dcerka zatahá maminku za rukáv se slovy: "Mami, venku mluví taťka z rozhlasu!", dostane celá fraška zase úplně jinou náladu.Ostatně právě intimní rovina rodinného života, všechny ty zdánlivě nepodstatné postřehy a detaily jsou tím, co je na Sedláčkově novince to nejcennější. Živočichopis společnosti režisérovi jde, o tom už nás přesvědčil mnohokrát, ale osobní prožitek z nás naposledy vymáčkl, když natočil Pravidla lži. A to už je něco let! Jsou to vlastně jen momenty: rodinné přespávání v provinčním hotelu, kde cvaká radiátor ("Kdo má v tom rámusu usnout?!), (ne)povinné poznávání vlasti, zpívání v autě, filozofování o konci světa nad slivovicí ze zavařovaček... Přesto mají zcela nezpochybnitelné kouzlo – na rozdíl od scén "drsných" výslechů a salonních konverzací, jež nám chtějí zvěstovat prohnilost systému, ale vyznívají naprázdno. Otec rodiny si zprvu hraje na to, že si prostě jen tak vyrazili a dohání, co jako každý správný workoholik zameškal: vztahy s manželkou, dětmi i kamarády. Návštěva u bývalých spolužáků z Moravy (Jiří Vyorálek, Simona Babčáková) se tak ukáže být nejen vítaným azylem, ale i "nastaveným zrcadlem" a spouštěčem skrývaných emocí. Dokud jen popisuje, funguje perfektně – tíživý strach z budoucnosti, bezmoc, nervozita, tedy emoce, jež prožívá pronásledovaný hlavní hrdina, se přenáší i na diváka, a i když ho tvůrci nijak neobhajují, podvědomě mu začne držet palce. Naopak tam, kde se uchyluje ke schématům – zásadoví, ale nešikovní policisté, bezruká justice, "čistý" venkov – přichází příběh o sílu a věrohodnost. Zůstává jen teze a teze do dramatu nepatří. Natož pak do roadmovie. Ústřední dvojice hraje dobře, obzvláště Chmela modeluje Libora jako sympaticky normálního člověka: jeho rejstřík zahrnuje hysterii i vnitřní neklid, bolestínství i schopnost sebeironie, citlivost i obhroublost, statečnost i zbabělost, zkrátka vše, co je vlastní bytostem chybujícím, nikoli však zatraceníhodným. Naopak detektivové, kteří jsou mu v patách, představují jedno velké klišé: svatá dvojice a udeřivší matka spravedlnost v jednom.Simona Babčáková v roli rázné spolužačky Lenky, která žije šťastný, i když ne zcela naplněný život na venkově, jiskří jako vždy a etudy z jejího manželského života s rezignovaným Jiřím (Jiří Vyorálek) jsou vděčné a tak trochu krasosmutné. Jejich účinek však kazí svatozář, kterou Sedláček nasadil všemu a priori nepražskému, prostému a nesnobskému; jako by se právo na štěstí a spokojenost odvíjelo výhradně od výše konta. Na tuhle strunu ostatně chvíli drnká i závěr s absurdní honičkou na pozadí katalogově dokonalé svatby. Do očí bijící klišé však naštěstí režisér včas zarazí, a loučení tak proběhne v roztomilém duchu grotesky, která ústí v úsměv a vzkaz, že rodina skutečně JE základ všeho. Tedy kromě toho prohnilého zkorumpovaného státu. (29.09.2020) (menej) (viac)