Zítra se bude...

Svatá budimůro, já snad bych i respektoval tuhle HRU jako fanoušek divák či jen zčista ze studijního zájmu v hledišti coby svébytný inscenační pokus o jakousi postmoderní operu - ale její přenos na televizní obrazovku s vytrendovanou kamerou stylem "...ostřím...lítám...neostřím...coteďstím..." a nervním střihem záznamu je něco otřesného. Ale na druhou stranu chápu, že erár snese v té dnešní kvazikulturní žumpě všechno a pseudoinťárna a poplácávači hýkají blahem... Tož nebude soudruzi údmělci, nebude... - - - - - (Nahlédnuto a nedohleděno 2.4.2012 na >včerejším prostoru< , hodnocení i tak sdovolením 172., komentář zde dnešní jako osmadvacátý - 2.4.2012) (02.04.2012)

Samotná "hra" (v tomto případě toto slovo poněkud mrazí) je jedním z nejoriginálnějších divadelních počinů, jaké jsem kdy viděl. V případě filmového záznamu si ale říkám, jestli to ten Hřebejk nedramatizuje až moc. Kamera a střih se prakticky nezastaví a divák tak možná nemůžu hutnou atmosféru úplně vstřebat... (22.06.2012)

Záznam představení z 4.10.2008 podává mrazivou výpověď o osudu jedné významé ženy Milady Horákové. Libretista Jiří Nekvasil použil přesné citace ze spisů, atmosféru dokresluje autentický záznam hlasu Milady Horákové, který má pobonou melodiku, jako hlas hlavní představitelky. Soňa Červená nebyla vybrána náhodou, víc o ní prozadí medailonek Červená nit. Ukázala ve svých 82 letech neuvěřitelný výkon, dva sólové hlasy umocňuje sborový zpěv Canti di Praga a Kühnova dětského sboru. Starohost scény a kostýmů dávají možnost koncentrovat na na obsah. Strahující představení - doporučuji! (10.09.2015)

Název filmu odkazuje na totalitní budovatelsky rozjuchanou komedii z 50. let minulého století a tisíciletí, kde po ... následuje tančit všude. Doba stejná, jenom trochu jiný divočejší tanec v podání komunistické justice. V hlavní roli exceluje zpěvačka Soňa Červená, o tom nemůže být nejmenších pochyb, i když o díle budu pochybovat významně. ___ Úvodní a závěrečná arie (da capo) o problémech odívání gradující do filosofického zamyšlení o prodejnosti a pokřiveném charakteru lidí, jako asi jediný čistě autorský počin libretisty, neb vše ostatní jsou reálie a citace ze soudních spisů a korespondence orgánů veřejné moci či přímo Horákové, působila zejména v kontextu všeho ostatního naprosto trapně. Opera jako hudební forma či žánr je, dle mého názoru, již zcela mrtvá, přičemž tento názor není úplně z mé hlavy, ale z hlavy nad jiné povolané, prof. Miloše Štědroně, který tak reagoval při objednávce opery, jíž měl napsat pro tuším Národní Divadlo. Opera už těžko může nějak zásadně oslovovat diváky a něco jim sdělovat a působí přinejmenším bizardně. Přes sebe jdoucí sbory, kterým nebylo kloudně rozumět, popř. sbor versus sólisté, příliš rychlá deklamace sólistky, mnohdy až za hranicemi srozumitelnosti a spousta rozpačitých pasáží na úkor jasnosti a srozumitelnosti textu. Oceňuji odvážné použití mého oblíbeného nástroje, cembala, které však bylo donuceno hrát rozmanité zrůdnosti. Taktéž oceňuji cenné faktografické údaje, které však lze načerpat i pohodlněji, aniž by při tom tolik trpělo sluchové ústrojí. Pochvalu si zaslouží i scénické ztvárnění. Hlavním průserem promě byla hudba a především forma opery. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že na dílo existují nadšené kritiky, jako velký odpůrce kritiky a kritiků, jsem se začal opravdu bát. Myslím si, že není tak těžké odlišit životní příběh Dr. Horákové od hodnoceného díla a moje negativní hodnocení proto míří výhradně za dílem, protože osobnosti paní Horákové a zejména jejího statečného neohroženého chování a jednání při procesu si hluboce vážím. Opera o tomto procesu ovšem byla špatná. Jediné, co se jí podařilo, bylo téměř dokonalé ztvárnění zrůdnosti a hrůznosti celého procesu, což těžko říci, jestli bylo záměrem tvůrců. Opera is dead. (16.10.2010)

Nejsilnější zážitek LFŠ 2010. Soňa Červená je doslova a do písmene neskutečná. Proti ní je postaven neméně výborný a perfektně slizký Jan Mikušek. Zatímco Milada mluví hlubokým krásným hlasem, její kat na ní prská a křičí kontratenorem. Spousta vynikajících scénických nápadů nasnímaných výbornou kamerou (profil Milady v záři reflektoru, jak se drží za krk!) a s kvalitním zvukem povyšuje Zítra se bude... nad televizní záznamy divadelních představení. Škoda, že tento film nikdy neuvidí tolik lidí, jako třeba Pelíšky, protože je to to nejsilnější, co Hřebejk natočil (i když de facto spíš jen zaštítil svým jménem). Pro mě osobně síla srovnatelná s Jesus Christ Superstar. (24.08.2010)