Volám sa Oliver Tate

Richard Ayoade na ploše hodiny a půl servíruje příběh dospívajícího mladíka, do jehož celkem nudného a nevýrazného života zasáhne vztah s nevyzpytatelnou spolužačkou Jordanou a rozpadající manželství jeho rodičů. Drama Jmenuji se Oliver Tate je do značné míry originální ale také divnou sondou do mysli mladého muže v krajní fázi jeho dospívání, která jen dokazuje, že i stokrát viděné může stále připadat jako nové. (07.08.2011)

Film Jmenuji se Oliver Tate působí jako dílo režiséra, jehož umělecké ambice předčí jeho skutečné schopnosti. Richard Aoyade je sice sympaťák, ale záměrem tohoto filmu si uzmul větší sousto, než je schopen vstřebat. Všechny ty suché bezemociální dialogy a kompozicí „poetické“ záběry působí tak nějak lacině a pod deseti minutách se okoukají. Tím spíš, že ani scénář nepůsobí jako něco mimořádného. Abych jen nekritizoval, tak film není rozhodně špatný, určitě se na něj vydržíte dívat a místy pobaví, herci jsou fajn, ale po shlédnutí na něj asi brzy navždy zapomenete. Tím nejlepším na celém filmu jsou písničky Alexe Turnera z jedné z nekvalitnějších současných britských kapel Arctic Monkeys, díky němuž soundtrack převyšuje samotný film. (14.08.2012)

Zlo v rouše beránčím. Film sice okatě ironizuje a přímo komentuje klišé romantických komedií, ale zároveň je beze zbytku naplňuje. Vysmívat se lůzrovství a vzápětí se nad ním dojmout prostě nelze. V (500) Days of Summer (zde zjevná inspirace, ovšem dost samoúčelná) sice Tom taky získává svoji snovou manic pixie girl prostě jen tak jako dar z nebes, ale pak se alespoň ta jeho zkušenost s ní ve formě ročního období uzavírá do nějakého symbolického poučení a přichází podzim, kdy už je hrdina zase o něco dospělejší a vyzrálejší. Dalo by se říct, že určitým poselstvím (500) DoS je "Pobláznit se do jedný holky nemá smysl, protože tam venku jich je celá řada dalších a možná lepších, ale každej si tím musí projít a je to tak ok." Ale tady... tady se prostě na závěr ponoříme zpátky do toho zoufaleckého bahna, kde přepjatá milostná psaní přemluví holku k prvnímu sexu (ale je to přece vtipný!) a veřejná demonstrace sebevražedných tendencí ji přiměje vrátit se a zůstat (ale je to hrozně sladký a dojemný!). K tomu parodování toho typicky trierovského dělení narativu na kapitoly (prý to má být odkaz na francouzskou novou vlnu; i tak je to ale pouze vyprázdněná citace bez významu nebo úlohy ve vyprávění), Nietzsche a Panna Orleánská, ale proboha proč...? Z romantické indie komedie se definitivně stává zrůdný midcult. (08.06.2011)

Je to jako kdybyste horizontálně přeřízli nějaký film a tohle vám z něj zbylo. Něco chybí - jedna, dvě tři další dějové linie + víc toho britského humoru... tohle prostě nestačí... (***** kdybych to brala jako součást něčeho většího nebo režisérský debut nebo rychle zrealizovaný nápad, dárek, pokus...HEJ tak proc nee??????) (09.06.2011)

Vipné scény, sympaticky nesympatické postavy, pár kreativních her se střihem - to vše se filmu nedá odepřít, stejně jako fakt, že si snímek zaručeně užijete. Jenže...poslední dobou je na stříbrném plátně či obrazovkách televizí a dvd přehrávačů podobných filmů obrovské množství, outsideři v roli hrdinů, kteří se kdesi ve vlastním světě snazí zachránit svou lásku, rodinu nebo svět. Lidi je milují, jenže se stoupající nabídkou klesá poptávka a to by si mnozí tvůrci meli uvědomit. Snad kdyby Richard Ayoade zapojil do záběrů víc kreativity, nechal hrdiny řešit jiné zápletky, nesnažil se být za každou cenu vtipný...nevím. Takhle mám pocit, že tu záčíná být dost přeoutsiderováno... (03.07.2011)