Sto dukátů za Juana

Nadprůměrné muzikálové dílo budovatelských padesátých let se v době, kdy byl šéfredaktorem tehdejší Hlavní redakce pořadů pro zábavu /hrubá reprodukce názvu/ právě Vladimír Dvořák, jeden z jeho spoluautorů, dočkalo kvalitní televizní adaptace a tím i nadčasové formy zachování. Idylický tón i profesionalita obou autorů také dnes naznačují jejich odstup od doby pochmurného veselí a optimismu "na příkaz". Teplé lidství, náznaky humoru i nápaditý děj nemohou nevést k závěru, že máme co do činění se skutečnou profesionalitou a opravdovým kumštem. Co hřeje u srdce. (08.08.2010)

Jednoduché a přece působivé. Jde o TV inscenaci, ale nepřečíst si to, přísahal bych, že je to divadelní záznam. Bídná kvalita černobílého obrazu mne zmátla, myslel jsem, že je to tak o 10 let starší, ostatně nejslavnější Píseň pro Kristýnku vznikla o 15 let dříve. Není to hudba mého srdce a na tehdejší mladé, kterým normalizace vzala bigbít ,muselo tohle dílo působit jako rána pěstí mezi oči, včetně totálně inertního tématu (příběh je z doby španělské inkvizice, ale ta nemá žádnou roli). Z tohoto úhlu pohledu by bylo možné tvůrce nazvat režimními přisluhovači. Ale své kvality má a dnes je to příjemné retro na druhou. Potěšilo vidět, že Vladimír Brabec uměl zahrát i něco jiného než mr. Zemana. (22.07.2015)

Mygel de Cervantes y Saavedra bol novoveky spanielsky vojak, syn, otec, dedo, stryko, spisovatel, a nepochybne aj svokor, svagor a kmotor. Datovo sa vymedzuje tusim takto : september 1547 - apríl 1616 s jeho najznamejsim dielom Don Kichot de la Manca. Reziser Jaromir Pleskot /Obusku, z pytle ven, Clovek proti Zkaze/ natocil sympaticku normalizacnu komediu, ktora je dokonale oddychova, da sa vyborne odreagovat a pocuvat slusne pesnicky. Nadhera . 87 % (05.09.2017)

“Co to kecáte za nesmysle? - Řekl jste náramně případně nesmysle, seňore. Ovšem nesmysle nelze podceňovat. A vůbec ne už chápat smyslně. Slovo „nesmysl“ je samo podstatou svou nesmysl. Ovšem ve svém prapůvodním nesmyslném slova smyslu.“ Vladimír Dvořák byl neobyčejným mistrem slova, uvědomila jsem si u této inscenace. Ne, že by scénky, kterými zásoboval léta letoucí, mezi diváctvem oblíbené, Televarieté, nebyly vtipné, ale byly to jen skeče. Napsat celou divadelní hru, aby byla vtipná a nenudila ani na okamžik, a to dokonce ani po letech, to už chce, aby autor navíc ovládal dostatečně svou mateřštinu a ještě měl talent. Když se ústřední komická dvojice (mimochodem, vcelku netradiční a originální – Lubomír Lipský a Josef Bek byli ovšem, jak jinak, vynikající :o) začala častovat nadávkami, měla jsem asociaci téměř čapkovskou. Posuďte sami: „Ty stíne vypasená – kostelníku pálená – figuro jedna chlípná – zpupná soldatesko – hrdý vojíne – válečný důchodče – bimbale…“. Nádhera! A nakonec, nedá mi to, musím zmínit také skvostného záporně-komického hrdinu Vladimíra Brabce. Marně přemýšlím, zda major Zeman dostal ještě někde jinde podobnou hereckou příležitost. Tak tedy, nápaditý scénář, plný hlášek, příjemné melodie, z nichž některé mají dnes již zaslouženě status evergreenu, herecké výkony na nejvyšší úrovni, podtrženo, sečteno, tahle hříčka si rozhodně zaslouží plný počet a nebýt zapomenuta. „Kdo vládne jazykem, dostane se do Říma!" (17.05.2015)

Sto dukátů za Juana představuje určitý unikát mezi českými poválečnými operetami. Začátkem 50. let ji napsali začínající autoři Vladimír Dvořák se Zdeňkem Petrem pro amatérský soubor, kterému měli pomoci Oldřich Nový a Miloš Forman. Ale protože se soubor záhy rozpadl, premiéra se odehrála alespoň v rozhlase v roce 1952 a od roku 1954 se hra začala postupně objevovat na scénách regionálních divadel, Praha tuto hru uvedla jen jednou. Televizní inscenace přišla na řadu v roce 1971, v době, kdy hlavní hit Píseň pro Kristinku už patřila mezi písně zlidovělé. Definitivní divadelní verze měla premiéru v Ostravě v roce 1982. Existují domněnky, že kromě televizní inscenace existuje také zkrácený záznam toho ostravského představení, ale informace pochází z Průvodce operetní tvorbou Dalibora Janoty, který je plný nepřesností zejména v oblasti adaptací. Pleskotova inscenace potěší snad jen příznivce Beka s Lipským, protože jinak lze v množství televizních operet najít mnohem zdařilejší kousky. Někteří herci zpívají sami sebe, včetně Filipovského nebo Brabce, hlavní hrdinku ale zpívala tehdy začínající profesionálka Břínková, protože Frýbová nebyla zřejmě tak univerzální. Holišová, Zázvorková, Skořepová, Řanda, Nesvadba nebo Županič jsou zde velmi slabí. (31.12.2021)