Skúška orchestra

Zatiaľ najpodivnejší Fellini čo som videl. Príbeh tu nie je žiaden, ale ako už je v súvislosti s týmto filmom často omieľané, je tu celkom slušná alegória na spoločnosť a ľudskú povahu. Všetko krásne vysvetlené cez hudobné nástroje. Tiež je tu častá metafora. A práve v tomto je kúzlo celého filmu. Ide skôr o tú formu, avšak nie každému niečo takéto sekne, to je jasné. Navyše, aj keď bol Fellini brilantný filmový umelec, tak v tomto prípade sa nemôžem ubrániť pocitu, že tu išlo iba o také umenie pre umenie, a nič viac. Priemer. 60/100 (14.10.2019)

Pro me zatim nejlepsi Fellini. Prvni pulka chytlave a vtipne predstavuje jednotlive hudebniky orchestru a jejich nastroje a druha cast se zvrtne v metaforicke zobrazeni spolecnosti a nastoleneho politickeho rezimu. Rad bych napsal, ze vzhledem ke kratke stopazi konecne Fellini ani nestihl nudit, ale on to zvladl i behem te 1 hodiny. 7/10 (18.09.2011)

95% - Nenechte se zmást názvem. Film není o orchestru, ba ani o hudbě. Zkouška orchestru je věru skvostná studie psycholigie davu s alegorickými prvky. Podle mě Fellini udělal vše správně. Orchestr jako vzorek různorodé společnosti, je skvělý nápad. Herci se ani příliš nesnaží vypadat jako profi hudebníci, orchestr nevypadá jako opravdový orchestr, dirigent diriguje od řečnického pultu... To mě na začátku sice trochu zklamalo (jsem totiž muzikant), ale pak jsem od toho odvrátil zrak na úplně jinou dimenzi celé té podívané, a tam mě Fellini chtěl mít. Bravo, maestro! (07.12.2005)

Neskutečně dlouhý film trval několik příšerných století. Milovník afektovaného herectví si zřejmě přijde na své, jà mohu ocenit snad jedině sympatickou hudbu, která byla bohužel neustále přerušována pseudointelktualní onannií v podobě neskutečných źvástů. Jeden z mnoha velenudných a monstrózním egem režiséra překypujících Felliniho filmů. Tohle byl můj poslední pokus, na další prázdné snímky tohoto nabubřelého pána se opravdu již dívat nehodlám (18.01.2020)

Dokonalá alegorie, v níž orchestr a jehjo vnitřní vztahy dokonale zastupují jednotlivé momenty davové psychózy. Svlékání charakterů je současně i studií lidské skupinové duše. Preciznost a synergie záměru, syžetu, scénáře, režie i na ni navazujících hereckých kreací je téměř dokonalá. Hodnotový rozlom, který v tehdejší Evropě probíhal (s trochou nadsázky můžeme mluvit o její paralelní postmodernizaci a postupném vytlačování bipolárního světa - debipolarizaci), je v tomto podobenství vystižen excelentně. V tomto případě zhlédnout znamená obohatit se. Nadlouho. (26.08.2007)