Emily Brontëová: Bouřlivé výšiny

Ja somár som sa nechal zlákať Andrewom Lincolnom, Tomom Hardym a časovým obdobím, v ktorom sa film nachádza. No neviem čo by najlepšie vystihovalo moje pocity po zhliadnutí snímky. Ako by som opísal tento film? Asi nové dielo od Uwe Bolla alebo pokračovanie The Room. Tak nelineárna snímka sa len tak nevidí. Tak smiešne napísané postavy a ešte úbohejšie dialógy. Tak nezaujímavý dej. Mal som pocit počas celého filmu. že sa skôr dívam na amatérske divadelné predstavenie s kuliami, než na točený film. Ani hudba nezachraňuje nezachrániteľné. Snáď vás tento komentár zastihne pred pozretím a dostatočne včas vás zachráni od straty času, ktorú vynaložíte, aby ste tento film zohnali a stiahli aspoň v akej takej kvalite. (26.12.2022)

Nikdy mě nepřestane udivovat, jak Briti zacházejí se svou literární klasikou, jak neustále točí nové a nové adaptace knih pro nové a nové generace diváků, jak ty filmy inspirují a ovlivňují čtenáře, i jak se literatura a film navzájem inspirují a popularizují. Těžké hodnocení, tento film má spoustu krásných momentů a míst, příjemnou představitelku Cathy, jen mě místy dost iritoval. Každopádně: přinutil mě sehnat další adaptace Bouřlivých výšin, takže dnes znám i verzi japonskou a mexickou, obě silně zajímavé, a už mi doufám schází jen jeden anglický seriál ze šedesátých let. Nejnovější "Bouřlivé výšiny" mě také přinutily vrátit se trochu do historie, znovu se podívat na stařinký záznam televizní inscenace Studia One s Charltonem Hestonem a po několikáté si pustit moji nejoblíbenější verzi od Wiliema Wylera s Laurencem Olivierem.... a konečně zvednout její hodnocení na plný počet hvězdiček, které si zasloužila už dávno, a se kterým jsem léta váhala jen kvůli tomu, že mi nějak nesedí obsazení Merle Oberonové. (16.04.2010)

Jako že na klasiku opravdu moc nejsem a nevěřil jsem tomu, že by Tom Hardy zvládnul takovou postavu, tak musí uznat, že jsem podcenil jak předlohu, tak i tohoto hereckého borce, protože tom Hardy mě přesvědčil o tom, že zvládne všechno a hlavně díky němu mě dokázala tahle verze klasického příběhu strhnout. (01.07.2017)

Bylo to úžasné. A protože mi poslouží jako skvělé odpaliště Lanarkův komentář, hodlám text vést jako reakci na něj (žádná šikana nebo tak): film jako takový se přeci nutně nemusí ztotožňovat se světonázorem diváka. Nehodnotíme střet námi uznávaného ideálu lásky s tím, který předkládá. A proč vlastně automaticky předpokládat, že nám nějaký ideál vůbec podsouvá? Jestli něco prezentuje, tak, dejme tomu, sílu citu mezi několika konkrétními lidmi na konkrétním místě a v konkrétním čase. "Realitu" (nejen) dobově ohýbanou a reprezentovanou postavami na červenou knihovnu krásně rozostřenými - chápej do běžných stereotypních škatulek jen těžce zařaditelnými - bylo pro mě osobně radost sledovat. On mohl být kretén, ona mohla být kráva. Noa? Hodnocení kompatibility postav se mnou, jako člověkem, mělo na požitek pramalý vliv. Jestli jsem ale někdy viděl film, který uvěřitelně přenesl ozvěnu první lásky náctiletých do světa dospělých, a nevznikla tak nefunkční konstrukce vytržená z času a prostoru, tak zde. Btw, Lanarku, zdá se mi, že jsi v přední řadě ke konci trošku pospával. Nová generace totiž rozbijí i tebou předpokládanou "definici lásky" reprezentovanou snímkem, kterou tak zavrhuješ. Dá se tvrdit, že mluví proti ní a když ne přímo proti ní, tak rozhodně reprezentuje další proměnu, kterými je (nejen) tato doba tak protkána. Už jen takové gesto autora očišťuje od předpokladu, že se pokouší předkládat nějaké neměnné ideály. ___ Druhý důvod, proč mě snímek tak uhranul, stojí čistě na mé deformaci ze zkouškového období. Je ujetý, že jsem polovinu hracího času přemýšlel nad úžasně zachyceným clashem morálky osvícenství a romantismu, nad dozvuky hierarchizace tradiční rodiny, nad ustupující nesmlouvavostí křesťanské morálky, nad motivy reventantů, postavením žebráků a cikánů v stereotypy proměňující společnosti poloviny 19. století nebo nad pomalounku dominujícím motivem manželství založeného na lásce. Škola je někdy nemoc! (26.05.2013)

Velmi povedené, realistické, s výbornou Catherine a Heatcliffem Toma Hardyho, který se vymyká obvyklým démoničtějsím vyobrazením. Jen je to celé na můj vkus až příliš civilní, trochu hozené od syrovější romantičky Emily Brontëové směrem k lakonické pozorovatelce Austenové... Na původním příběhu totiž miluji právě ty ledové závany z blat a nádech duchařiny. Horrorromantiku. Ta mi tu chyběla. (02.05.2014)