Zapomenuté světlo

Zapomenuté světlo, básnická próza, v níž osamělý a zoufalý básník bloudí spícím Tasovem a propadá se do pocitů marnosti a beznaděje, je pravděpodobně nejvýznamnějším textem českého spisovatele a kněze Jakuba Demla. V jejím středu je umírání tasovské selky Marie Zezulové, autor však do děje vtahuje mnohé účastníky svého osobního dramatu, přátele i nepřátele. Nejcennější na próze však je vrcholná upřímnost, s níž básník vypovídá o své bolesti a zoufalství, snaží se o vnitřní smíření s Bohem, o opětovné nalezení jeho všeobjímající lásky a útočiště před nemilosrdně krutým vnějším světem. V Zapomenutém světle ukázal Deml celý rejstřík svého umění - od básníka františkánské chudoby, přes ironii a smích až k rouhavě znějícím větám. Však také z prvního vydání knihy z roku 1934 se jen mizivá část dostala do rukou čtenářů v plném znění. Próza mohla vyjít až po cenzorském zásahu a i přesto stále působila pohoršení a pobouření veřejnosti, což jen prohloubilo autorovu izolaci. Inscenace Zapomenuté světlo měla premiéru 12. března 2008 v brněnském Divadle U stolu. Autorem jevištní úpravy textu je František Derfler, jenž je i režisérem inscenace. Do hlavní role obsadil Jana Mazáka, v současnosti herce Městského divadla Brno. Dalších rolí se ujaly mladé herečky Lenka Janíková a Petra Bučková a doplňuje je výrazná osobnost českého divadla a dlouholetý člen činoherního souboru Národního divadla v Brně Ladislav Lakomý. Divadlo U stolu je komorní scéna zaměřená na inscenace jak pravidelných dramatických textů, tak dramatizací literárních předloh a rozmanitých scénických kompozic děl básnických. Svůj repertoár opírá především o velká díla světové i české literatury zpřítomňující základní existenciální otázky lidského života. Od roku 1998 uvedlo Divadlo U stolu na Sklepní scéně Centra experimentálního divadla jednadvacet inscenací a vřadilo se výrazně do celostátního kulturního kontextu jako divadelní seskupení nadregionálního významu. Televizního zpracování inscenace se ujal zkušený režisér Pavel Jirásek, jenž již dříve vytvořil několik pozoruhodných televizních záznamů divadelních představení (Nora, rež. J. A. Pitínský 2005, Palach 69-06, rež. M. Františák 2006, Divá Bára, rež. J. A. Pitínský 2007). Výrazný podíl na podobě pořadu mají také architektka Barbora Erniholdová a kameraman Petr Vejslík. Tito tvůrci se rozhodli divadelní inscenaci přemístit z jejího domova ve Sklepní scéně brněnského Centra experimentálního divadla do působivého prostředí benediktinského kláštera v Rajhradě, který již od 11. století stojí na místě bývalého velkomoravského hradiště. Dnešní podoba klášterního areálu pochází z 18. století a vznikla podle návrhu významného pražského architekta Giovanni Santiniho-Aichla. V současnosti je klášter velmi poznamenán nezodpovědným zanedbáváním v druhé polovině 20. století a postupně prochází rekonstrukcí. (oficiálny text distribútora)