Resident Evil: Afterlife

Po výborné trojce pokles o několik úrovní níž. Paul W. S. Anderson chtěl natočit neskutečně cool film plný akce a pomrkávání na fanoušky, místo toho ovšem vzniknul téměř až neskutečně blbý film. To by u Andersona ještě nebyla žádná novinka, vždyť první Resident nebo Rallye smrti byly vlastně taky stupidní filmy, ale dalo se na to koukat, protože se to nebralo zas tak vážně. Tady už to ale Anderson ale vážně bere. Příběh je stupidní vykrádačka pátého dílu herní série. Akce nemá drajv, je nezáživná a už druhá ze zásoby miliónů zpomalovaček začíná přinejlepším nudit, v horším případě lézt na nervy. A je celkem zajímavé, že i když se ve filmu pořád něco děje, tak je to nehorázná nuda. To se jen tak někomu nepovede. Anderson navíc nepotěší ani herní fanoušky, protože z hlavního záporáka Weskera udělal naprostýho idiota a některé postavy či zombíky ze hry přivádí na plátno tak idiotským způsobem, že to snad ani není možný. Prostě se na tom plátně ta postava objeví a hotovo, proč někomu vysvětlovat, kde se tam vzala. Sudé díly prostě v této sérii nevycházejí a společně s katastrofální Apokalypsou se Afterlife řadí do podprůměru herních adaptací. Po třetím dílu a Andersonově předchozí Rallye smrti je to ale velká škoda. (11.10.2010)

Mě Anderson tradičně nezklamal, žádný zbytečný kecy, žádnej složitej příběh, prostě do postapokalyptickýho světa nažene hromadu zombáků, do toho hodí Milu s jednoručníma brokárnama, zabalí to do cool hábitu a jde se na věc, žádný přemýšlení, samá akce, kila vystřelených mozků na podlaze a když se tam objeví šílenej řezník s nejgigantičtějším sekerokladivem v historii kinematografie a Anderson z toho vykouzlí nej akci filmu, tak jsem byl dokonale spokojenej. Béčko jak vyšitý, mnohdy přepísknutá akce, ale na to já pěkne prosim seru, takovýhle jednoduchý akční řežby jsou poslední dobou potřeba jako sůl, naštěstí Paul se Slyem se ještě pořád drží týhle akční koncepce a za to jsem fakt rád (06.10.2010)

Nejpomalejší akční film od Tělo na tělo... puštěno standardní rychlostí by to mělo tak třetinovou stopáž, vypadalo by to o dost míň onanisticky a možná bychom neměli tolik času zkoumat scénář z infantilní mysli osmiletého videoherního maniaka. Přestřelky otupují, holkám to nesluší, zombie jsou jen šedou bručící kulisou a všechny ty nájezdy a oblety bez nápadu, natažené slow-motionem do bolestivých délek... kdybych mohl, utekl bych po první scéně, která je ještě hloupější než Ultraviolet puštěná pozpátku. Anderson na hanbu! (11.09.2010)

Překvapivě dobré i ve dvojrozměrném podání. Anderson se svým místy meditativním pojetím blíží nálepce "béčkového artu", protože řada kompozic (například z "Aljašky") je jednoduše krásných a velmi pomalé tempo vyprávění umožňuje zaměřovat pozornost na obrazy a kochat se jimi. Záběry v Resident Evil: Afterlife totiž nejsou primárně zprostředkovateli narativně důležitých informací, ale mnohem víc opojným průzkumem uzavřených i otevřených prostorů obklopujících postavy. Tomu samozřejmě napomáhají fetišistické zpomalovačky a nadměrné využívání celků a velkých celků. Vzhledem k tomu, že videohry jsou oproti filmu definovány především prostorem (hráč tráví čas objevováním nových lokací a opakovaně jimi prochází), zatímco film je omezen jasně definovanou stopáží (tedy časem, v kterém musí divákovi říci všechno podstatné), chápu tento krok v rámci videoherních adaptací jako jednoznačně kladný. Nemá moc smysl mluvit o "videoherní absurditě scénáře", když těžiště filmu je někde úplně jinde. Byl bych opatrný i s tvrzeními ohledně "fetišizování Milly", která je už od prvního dílu - a postupně čím dál víc - spíše androgynní postavou, která v mnohém odpovídá videoherním avatarům, do nichž je možné se volně projektovat. Kromě vzezření Alice hraje roli její ztráta paměti (první díl) a v Afterlife nepochybně i armáda jejích klonů, která značí schopnost avatarů opakovaně vstát z mrtvých, "respawnovat" se na jiném místě a na několik pokusů dokončit misi (dohrát hru). (08.05.2013)

Zatím co jsem se mstila Umbrelle, poslední hrstka přeživších odlétla do bezpečí. Útočištěm bez nákazy se stala ARCADIA ..... 18 měsíců od ,,Nevady“ je z Alice nesmrtelná (?) létající samurajka, která mrknutím oka zvedne tlakovou vlnu. Všechno je okatě podřízeno 3D efektu a já ZATÍM lituju, že jsem nešel do kina. Nic netrvá věčně a když se Alice přesune z nádherně prosluněné Aljašky na střechu baráku v L.A, jsem rád, že Anderson nechce točit přírodovědnej film, nýbrž pořádnou akční pecku. Ale ..... místo toho přichází jen další tupé střílení do zombíků a názorná ukázka toho, že dlouhodobé sledování MATRIXu poškozuje mozek. A mám dojem, že u Andersona je to nevratné. A jestli jít na 3D? To teď neřeším, protože tohle je úplně zbytečnej film. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Jsem začínající režisér a nevím, jestli mám na to vzít si Millu Jovovich za ženu. 2.) Nenávidím UMBRELLU. 3.) Chci vidět zase utíkat M. Scofielda z vězení. 4.) Jsem (schovanej) zombie a nevím jestli už je konec. PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE *** NAPĚTÍ ne (14.10.2010)