Zatmenie

Vizím "first world problems" o něco mladšího a o něco populárnějšího soukmenovce, totiž Felliniho, je ta Antonioniho beze sporu nadřazena. Sladký život v pasivním a nespasitelném světě představil hrdiny agresivní, žijící mimo jeho zákonitosti, bez toho aby ukázal, jak těchto vlastností v tak nelibém prostředí nabyli. Jestli se domníval, že takřka tříhodinová freska získá atraktivnější, publiku přístupnější kontury, zmýlil se, alespoň u mě. To Antonioni, se svým daleko méně populistickým pohledem, umísťuje do společensky a ideově vyprázdněné Itálie postavy ne nepodobné samotné hierarchii, v níž žijí. Bezútěšná atmosféra nevyplývá z výstřednosti a hysterie postav, ale z prostorných bytů, širokých ulic a hlučné burzy, kde zoufalci hledají poslední naději pro své osobní materiální světy. ___ Nějakou dobu jsem podezíral Antonioniho z lenosti, protože neukazuje příčinu, jen důsledek (pár nacházíme v prvních minutách už v rozkladu), jenže on mi přichystal milé překvapení - celý proces opětovného zamilování od flirtu až po hlubokou lásku. A ohromně silné a paradoxně i hutné finále. (24.08.2012)

Film je v podstatě o ničem, ale toto nic je fantastickým způsobem natočeno. Hodnocení, které jsem zvolil ovšem není možné brát úplně vážně: zrátka nemám zdání, co k tomuto snímku dodat. Netroufám si dokonce ani říci, zda je dobrý, nebo špatný. Je to ale přesně ten typ dílka, které by před 40 lety bylo označeno za "buržoazně objektivistické", či dokonce "nihilisticky formalistické". Ano: nikoliv obsah, ale forma - to je, oč tu běží! (28.03.2006)

(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí. (01.03.2015)

Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější. (24.02.2011)

Film se mi zdá jakousi průpravou na Zvětšeninu.Co mu chybí hlavně, je drama, napětí. Příběh se prakticky neposouvá, hlavní hrdinka se jen tak nelogicky bloncá událostmi, které ji v životě potkávají, moc se jí nedá rozumět, protože zřejmě ani ona sama naprosto neví, co by měla chtít. A chybí-li příběh, nastupuje nuda. Zkrátka do Zvětšeniny ještě pár let chybělo. (05.02.2011)