Sněženky a machři po 25 letech

Není to až tak strašné zklamání, jaké bych očekával, ale byly tu jisté chvíle, které nemohly být horší než trapné, a už i to je na to blbý, nebo spíš trapný slovo. Nebýt těch zbytečných scén, byl by film kratší, zábavnější a hlavně kvalitnější. Kdyby se film zbavil trapné scény s Neumannovou, trošku ubral hraní mladé dceři tehdá mladého Vikiho Cabadáje, možná by to mohlo být i o několik chlupů lepší než to nakonec dopadlo, každopádně to i přes to všecko nedopadlo zas tak špatně, a klidně bych na to do kina šel znova, leč nemusím, protože film si zasloužil druhé místo navštěvovanosti po prvním promítacím víkendu a málem předběhl i první Vratné lahve o pouhou pětistovku. Sněženky a machři je melancholické, trošku, nebo až trošku moc přehnané vyprávění o tom, jak život jde dál, a jak se s tím kdo dokáže poprat. Abych pravdu řekl, tak v jistých chvílích jsem se opravdu příjemně zasmál, nemělo to chvílemi chybu, i když začátek se nijak závratně nerozjel, po chvíli to mělo šmrnc, ale ke konci to kvalitou hodně upadlo, zvážnělo, a tak trošku nadhodilo, že dvacetpět let je holt dvacetpět let a nikdo ten fakt, že to všecko je takové jaké je, nezmění. I tak mi to příjemně uteklo, a já nechtěl, aby film končil, což se stává jen u těch dobrých. (22.12.2008)

Po pětadvaceti letech se všichni změnili... z veselé party, která chtěla uznání a svobodu, se stala skupina depresivních smolařů. Smutné, opravdu smutné... některé scény až k pláči (i když jsem se asi měla smát), ale... pro tu nostalgii, snahu Viktora Tauše (který se i ve svém druhém filmu snaží propojit fiktivní svět herců s realitou) a Suchánka, který mě bavil nejvíce, to vidím na průměrný český film. (14.04.2009)

Jejej, to je ale zvláštní film. Koncipovaný jako hit zimní sezóny, ale pokud nepočítáme product placement (kvůli němuž ale diváci nechodí do kina), tak tu nejsou vlastně žádné znaky typické komerční zábavy pro masy, jaké mají např. nechutné snímky Marie Poledňákové. _____ Sněženky a machři po 25 letech jsou velmi hořké, smutné a fascinujícím způsobem "rozviklané" dílo, které jako vyprávění nedrží pohromadě, ale jako generační výpověď je to nesmírně silné a komplexní. V té trapnosti, hluchotě a prázdnotě se zračí všechny nezdary, jež potkaly lidi, kteří zažili listopadový převrat. ______ Předpokládám, že se k tomuto filmu budeme vracet s odstupem let podobně jako se tomu stalo s Dědictvím Věry Chytilové a Bolka Polívky. S ním sdílí povadlé Sněženky mnohé rysy; především mudrlantský moralismus - který osobně nijak nevyznávám, ale chápu ho. Ale právě proto, že Machrům po 25 letech - na rozdíl od Dědictví, jehož vážnou rovinu překrylo kultovní hláškování - chybí záchytný humor, bude tento film chápán jen jako "johnovské memento" a pesimistický pohled na roky, jež právě prožíváme.______ Říkám to s plným vědomím toho, že pokládám střetnutí Johnova a Pelantova scénáře s Taušovou režií a kamerou od Chadimy za podivně nefunkční celek. Ale "chyby", omyly, rozpaky a neobratně vykoktaná poselství také o něčem svědčí... Vlastně mě to dost zasáhlo, i když nejsem ve věku hrdinů. _____ Rád bych někdy zkusil srovnat různé typy "lidových filmů", Hřebejkem počínaje, Poledňákovou a Účastníky zájezdu pokračuje a Sněženkami konče. Hodně bychom se z toho dozvěděli o národní povaze a společenském klimatu i podmínkách kulturního provozu. ______________ P.S. Jinak mě dost překvapuje, jak povrchně si spousta lidí pamatuje první film a má ho zafixovaný jako něco humorného a "kultovního". Obávám se, že ta kultovnost mu dost ubližuje. Stejně tak mě udivují otázky "proč to pokračování vzniklo", nebo rádoby dobré rady "nemělo to nikdy vzniknout". To je prostě krátkozraký fetišismus, který si hýčká původní film jako něco úžasného a "příjemného", brr. (21.12.2008)

Podle mě se nejedná o takový propadák, zvlášť, když jsem to čekal ještě horší. Scénář napůl od Radka Johna zaručuje alespoň trochu kvality, která zde určitě je. Pochopitelně, opakující se fóry, na kterých stál předchozí film a humor na bázi lehké stupidity. Jinak se ale, v mých očích, jedná o důstojné pokračování. Většinou neveselé osudy vzpomínajících gymnazistů vytvářejí kvalitní dramatický nádech. Vyvíjející se vztah Václava Kopty a Veroniky Freimanové - velmi slušné. Myslím si, že čistě komediálně laděný film, by dopadl ještě hůř. Rozhodně to stojí alespoň za jedno zhlédnutí. V hodnocení mě utvrdila i dobrá hudba. (12.12.2011)

Film je sice dost špatný, ale pár momentů a celková nálada ve mně vyvolaly přesně ten pocit nostalgie, melancholie a smutný rozdíl reality a mladických ideálů, na jaký jsem se těšil a o který Taušovi s Johnem šlo. Je to přesně ten film, který se i přes příšerné herecké výkony, naivní scény a místy více než přiblblý scénář dokáže zavrtat pod kůži. Samozřejmě jeho síla je totálně závislá na první nezapomenutelné části před 25 lety. (22.11.2009)