Núdzový východ

Sam Mendes - Leonardo DiCaprio - Kate Winslet, když se řekne tohle spojení, tak každý kdo se jen trochu zajímá o filmy, musí očekávat ten nejkvalitnější filmový zážitek.... a mě se ho téměř dostalo! Vychvalovat tady Sama Mendese za jeho bezvadnou a vždy perfektní režii je jako nosit dříví do lesa. Zkrátka to je Pan režisér, který to dokázal všem hned svým prvním celovečerním filmem. Vytknout něco z hereckého umu dua DiCaprio - Winslet je asi stejné jako začít kritizovat Al Pacina, že svou roli ve Zjizvené tváři mohl zahrát lépe (uznávám trochu divné přirovnání, ale zrovna mne nic lepšího nenapadlo :)). Všichni zainteresovaní od režiséra, herců, kameramana, scénáristu až po výpravu, kostýmy atd, odvedli opravdu to nejlepší co lze a nejde jim snad nic vytknout. Po všech stránkách obrovská profesionalita. Bohužel já prostě nemůžu dát pět hvězdiček, protože prostě mi v tom filmu něco chybělo. Znáte ten pocit, když si řeknete, že bylo to skvělé, úchvatné, ale něco tam chybělo a nevíte co?? Tak přesně tenhle problém mám s tímhle filmem já, určitě drama, které stojí za shlédnutí......... (27.01.2009)

Ten film by obstal aj ako iba samotna studia porovnania s Titanicom - cim myslim to, co Leo s Kate ako filmovy par predstavovali svojim vztahom voci spolocnosti v oboch filmoch. Revolutionary Road ukazuje, ako mladicke sny mozu tvrdo narazit, ako sloboda moze byt uvaznena, idealy zaslapane vlastnymi chodidlami a ako sa s nadherneho a aj pre okolie hodnotneho kvetu lasky stava burina, ktora zivot okolo seba dusi (dokonca aj postavy Kathy Bates - co by ciastocneho katalyzatora osudov ustrednej dvojice maju do bodky opacne charakterove vyznenie). Tento film vsak smerom ku mne obsahoval az neprijemne vela momentov, v ktorych som ciastocne nachadzal spojitosti s vlastnym zivotom (uvahami i strastami) az do miery, ze som miestami musel uhybat pohladom a vnutorne sa triast neprijemnym mrazenim. Parkrat som sa dokonca pristihol, ze by som bol velmi vdacny, keby ma tento film nechal emocialne chladnym... . (01.01.2009)

Sam Mendes a jeho režijní rukopis... Americká krása posunutá historicky do svého prenatálního stadia 50. let. Sam Mendes točí vlastně skoro pořád o tom samém, neboť významově je Nouzový východ dalším faktickým důkazem poznání, že pilíř amerického snu tkví v lepším případě v sebeklamu anebo v případě horším v zoufale sebezničujícím hraní role týkající se dosaženého společenského statusu... Podobné filmy: Americká krása, Hodiny, Kdo se bojí Virginie Woolfové? (03.05.2009)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)

Nouzový východ pojednává o tomtéž, co prodává v komické poloze Válka Roseových. Je o zkáze jednoho manželství zaviněné především tím, že emancipovaná manželka měla větší ambice než být jen ozdobou domácnosti. Válka Roseových je plná divácky vděčného černého humoru, zatímco Nouzový východ představuje tíživé komorní drama, které si sympatie může získat jen stěží. Příběh je zasazený do zlatého věku amerického mužství, rámovaného koncem 2. světové války a polovinou 60. let, kdy se mužská společenská dominance rozložila pod tlakem ženské emancipace, vyššího vzdělání žen a kulturní proměny charakterizované celkovou liberalizací, nástupem beatniků a hnutím hippies. Poslední ránu jí zasadily změny v ekonomice - ropná krize, zdražování surovin a konkurence zemí 3. světa znemožnily pokračování společnosti složené z rodin, které pohodlně vyjdou s jedním platem. Dnes si manželku v domácnosti může dovolit skutečně jen velmi omezený vzorek společnosti. V tom šťastném dvacetiletí to ale perfektně fungovalo. Ceny v poměru k platům umožňovaly středním vrstvám model rodiny s jedním živitelem, ekonomika rostla a bez obav bylo možné vzít si hypotéku. Na ten idylický (a idealizovaný) obrázek dosud nejeden americký důchodce s dojetím vzpomíná. Nouzový východ ukazuje odvrácenou tvář tohoto typu amerického snu, kdy manžel jde dělat kariéru, zatímco žena odchází ke dřezu mýt nádobí a chystat oběd. Chemie mezi představiteli hlavních rolí funguje na jedničku a příběh se drží hlavní myšlenky bez ozdobných kudrlinek a la Americká krása, což oceňuji. Celkový dojem: 95 %. (11.02.2013)