Klub tří

Nepříliš zdařilý pokus o jakousi světáckou komedii z vyšší společnosti, stále stejné, klišovité, naivní, nezáživné, oživení skoro žádné, typický produkt křišťálově čistých melodramat a různých červených knihoven z let 30-36. N. Gaierová ve své první filmové roli nějak vyjímečně nenadchla i když občas vypadala úžasně a ještě si ve filmu vystřihla sólový part v podání písně "Zvedněte číši, ať víno pění''. Ta jedna hvězdička jen za některé extriérové scény z Prahy a např. i z Paříže, což nebyl zas až tak častý jev v československém filmu z poloviny třicátých let. (11.07.2006)

Je až s podivem, kolik uvolněných a leckdy až lehounce nevázaných filmů bylo u nás v první polovině třicátých let vyrobeno. Nejčastěji jsme se s jejich hrdiny setkávali v barech a dancingových klubech, kde jsme obvykle nevynechali partičku pokeru a neopomenuli sledovat napínavou sázku v ruletě, abychom se s přehledem přesunuli do společenských salonů a popřípadě i do dámských budoárů, kam nás děj postupně zavedl. Že v závěru došlo na nějaký ten polibek, je vlastně skoro vedlejší, protože hlavním potenciálem těchto filmů byla jejich neodolatelná atmosféra, pramenící ze zdánlivých maličkostí a banalit. Maximálnímu dobovému feelingu nechybí nic ani v případě režie Oldřicha Kmínka. Netradiční sázka, delikátní milostná zápletka, oku lahodící interiéry i exteriéry, automobily, šampaňské, jedna z nejrozkošnějších epizodek Čeňka Šlégla a k tomu sensační Bedřich Veverka, kterého prostě budete zbožňovat od chvíle, kdy vstoupí na plátno. Nevidím důvod předstírat jakékoli pseudointelektuální pózy, když věc je jasná. A koneckonců i nechtěný humor je pořád humor a o ten jde především. (21.02.2011)

Příšerná hovadina, zcela ve stylu jiných zvukových filmů Oldřicha Kmínka. Křeč, přehrávání - třeba Čeněk Šlégl coby deklamující milenec, ještě se zbytky vlasů - je neuvěřitelný i na to, že to niky moc herec nebyl. Zvláště doporučuji si všimnout malby obočí několika hrdinů, počínaje Ladislavem Bromem, místy má obočí minimálně 5 centimetrů vedle skutečného, Historka je nezáživná, Nelly Gaierová je ve svých 27 letech po velký kus filmu zmalovaná tak na čtyřicítku, ale jinak snad jediná hraje trochu slušně a párkrát i s mírným odstupem od té hrůzy (navíc v některých lehkých oděvech předvádí docela slušné see through), kvůli ní a kvůli některým starým pražským záběrům (mj vnitřek hotelu Esplanade) tu jednu dám, i když Bedřich Veverka a jeho děsivý výkon v tom hodně brání. Věra Ferbasová si v kratičké scénce zkouší perlový náhrdelník a pak odvleče BV s povelem Tak pojď! A mimochodem v popisu děje je chyba, klub je rozpuštěn až na samý konec filmu a až poté, co se LB stane jeho členem. (08.01.2011)

Prvorepublikový filmový bizár aneb domácí video v biografu. Snímek, ve kterém nefunguje téměř nic. Režie zůstala formálně v éře němého filmu a vůbec se nesnaží vznikající chaos uřídit. Přitom námět není vůbec nesmyslný. Každopádně provedení nejenom že nepokulhává, ale režisérův granát mu pro jistotu odpálil obě nohy. Vizuální bída. Herecká katastrofa, obzvláště v podání Bedřicha Veverky. Hudební podklad snad ještě v normě, což už se ovšem nedá říct o práci se zvukem. Pozitivním momentem je píseň "Zvedněte číši" v podání Nelly Gaierové v samém závěru filmu. 15 % (27.12.2021)

Přímočará rozkoš čiště filmového námětu a střihu. Oldřichu Kmínkovi se tu podařilo navázat na proslulé nemravné pre-code filmy oslavující výhradně bohémské problémy vyšší společnosti. Čili věc je jasná, jde především o sázku. Dále pak možno se nadchnout pro fatální Nelly Gaierovou, které nebylo dopřáno tento gengre posléze plně rozvinout. Škoda. Nicméně labužnické partnerství Bedi Veverky a Ladi Broma, to je pohádka. To je filmové štěstí. (01.11.2012)