Knír

Mimořádně kvalitní filmařina uvádí mimořádně zajímavou psycholigickou hru s divákem zvanou La Moustache. Ano celou dobu čučím, napětím ani nedýchám, lámu s tím vším kebuli a nemůžu se dočkat konce, ale když přijde citím se poněkud podraženě. Nemůžu si pomoct, ale já si prostě myslím, že tvůrci atmosférou, tempem příběhu a za pomocí bezchybných hereckých výkonů hlavních představitelů se lekli sami sebe a najednou nveděli jak to celý naposrat a tak se snažili uhrát plichtu, jenže já jsem si při závěrečných titulcích připdal jak opuštěnej sirotek v dětsáku. Pokud bude chtítí někdo s 5* kolegů mě napsat do pošty jak na něj zapůsobil konec, budu rád a třeba i povýším svý hodnocení. (16.11.2014)

Originalitu nemožno uprieť, ale príbehovo ma to akosi minulo. Na mňa to bolo až príliš otvorené a viacvýznamové. V podstate je možné akékoľvek vysvetlenie, ktoré divákovi napadne, a to nie je niečo, čo by som dokázal oceniť. Na záver som čakal nejakú pointu, avšak jediný poznatok, ktorý z konca vyšiel je, že tých možných vysvetlení existuje koľko len hrdlo ráčí a že všetko závisí len na fantázii diváka. Čistý priemer. 60/100 (17.11.2014)

Film o chlápkovi, co si oholí knír a nikdo si toho nevšimne. To mě by se tedy nikdy nestalo. A ne, o mladém Stropnickém to není. Postupně se rozjíždějící docela psychárna. Začínající vcelku úsměvně, jako zvláštní, jemná komedie, narůstající takřka až do psychologického horroru. Jeden z těch filmů, u něhož je možné si závěr vyložit po svém. Což je fajn, protože snaha dopátrat se skutečného a tvůrci zamýšleného smyslu a výkladu, vás může postavit do situace hlavního hrdiny. A taky divák celý film přemýšlí, jestli to hlavnímu hrdinovi sluší více s knírkem nebo bez něj. Nijak to však na síle filmu, podpořené výtečnou hudbou Philipa Glasse, neubírá. Skvělá byla Emmanuelle Devos, která mi byla hrozně povědomá a byl jsem přesvědčen, že ji znám. Tak sympaticky a přirozeně působila. A přitom jsem zjistil, že jsem s ní ještě nic neviděl. (09.10.2016)

Po prečítaní synopsy k filmu „Fúzy“ môže nejednému divákovi mysľou prebehnúť viacero otázok súvisiacich so značnou originalitou príbehu, niektorým, ako užívateľovi nižšie, sa môže snímka ľahko prepojiť s dielom Davida Lyncha, čo je však, podľa mojej mienky, značne premrštené prirovnanie. Hraný debut Emmanuela Carrèra má všetky predpoklady zaujať náročné a rôznorodé divácke spektrum, lenže v takom prípade by sa snímka musela zaobísť bez fatálnych nedostatkov a preto je nutné poznamenať, že k hraniciam umeleckej originality hlavných tromfov Lynchovej filmografie sa nepribližuje ani v náznakoch. Hlavným problémom je prázdnota príbehu, keďže po vcelku solídnej úvodnej tretine, v ktorej sme oboznámení s problémom hlavnej postavy, sa film akoby zastaví, prestane rozpracovávať hlavnú líniu, namiesto toho len tápe a hľadá cesty ako naplniť celovečernú minutáž, čo sa naplno ukáže od momentu, keď sa titulná postava rozhodne pre radikálnu zmenu a odcestuje na Ďaleký východ za účelom znovuobjavenia seba samého či zdravého rozumu? V snímke naplno absentuje tak potrebná zneisťujúca atmosféra a postupne len navršuje kvantá nudných, naťahovaných a repetitívnych scén. Slabý scenár v kontraste s počiatočnou jednoduchou myšlienkou filmu preto smerujú k názoru, že tvorcovia sa mohli uspokojiť s krátkometrážnou formou zhruba polovičného rozsahu a netlačiť svoj film zbytočne do celovečerných 80 minút. Pochvalu si zaslúži maximálne Vincent Lindon, zručne preberajúci štafetu filmových schizofrenikov a skladateľ Philip Glass a jeho tradične vkusný hudobný minimalizmus. (17.01.2011)

Celkem unikátní film v tom, že mně unikl význam a smysl viděného. Od začátku až do konce vás napadne několik variant s kterými si celou dobu pohráváte s různými obměnami. Jestli je to pouhý Markův sen, nebo jestli si z něho jeho žena Agnes s přáteli nedělají legraci, nebo není nakonec opravdu nějak paranoidní? Faktem ale je, že celý film mě udržel v pozoru po celou dobu a určitě to bylo i dokonalým hereckým výkonem Vincenta Lindona, protože jsem mu Marka věřila tak, že jsem z toho byla téměř taky tak psychicky labilní jako on. Dokonalé snímání kamery a hudba taky přispěly k této neskutečné hře s divákem, jak tady píše už Niles. Na konec se mě nikdo neptejte, protože kdo ví, jestli by vám na něj odpověděl sám Emmanuel Carrere, ale určitě je to jeden ze zajímavých snímků, které jsem měla možnost v poslední době vidět. (23.06.2013)