Země v transu

Podstatný posun od Bůh a ďábel v zemi slunce. Rochova jedinečná formální progresivita, ne nepodobná Godardovi, pasuje k politické alegorii mnohem lépe, než k spirituálnímu westernu. Často zmiňované brechtovské odcizení se pak projevuje v obsazení hlavní role i v expresivní práci se zvukem. Rozhodně film na více zhlédnutí, napoprvé musí každému zákonitě uniknout kvanta věcí. (25.05.2013)

Výborná kamera, netradiční způsob vyprávění a působivá mizanscéna. Tím je Země v tranzu opravdu zajímavá a nadčasová, ale ta politika a žvanění o revoluci, to je hrůza děs. Tím tenhle film zůstal vězet v 60. letech a dnes už nemá divákovi tolik co říct (stejně jako třeba některé Godardovy filmy). Když chce někdo dělat revoluci, tak ať ji dělá a netočí o ní filmy. (09.01.2009)

(1001) Zajímalo by mě, jestli takovýto snímek vypovídá o absolutním nedostatku smyslu pro humor svých tvůrců a nebo o ultimátním smyslu pro humor svých tvůrců. Velmi hysterické. "Mocí. Láskou moci." - Zpětně musím říct, že oceňuji naprostou vášnivost a vážnost, protože si myslím, že to je věc dnes těžko ubránitelná. (29.01.2012)

Střelba do diváků. Politicky již méně aktuální (ač šašci, pokrytci, lháři a kreténi jsou ve vládních kruzích stále přemnoženi), ale filmařsky stále oslovující. Z filmů kypí naštvanost vlastní tolika režisérům latinskoamerických nových vln, což se nejvíce projevuje jeho agresivní roztěkaností. Prudké skoky mezi scénami, opakování záběrů, fragmentarizace vyprávění do sledu výrazně kontrastních výjevů (scény tiché a pomalé jsou prokládány scénami hlasitými a divokými). Takhle je přirozeně obtížné věnovat pozornost sdělením, někdy otevřeně politickým, jindy silně metaforickým, stavějícím do opozice osobní drama a velké dějiny (dualita se odráží i v „konfrontační“ práci se zvukem). Do toho jsme stále upozorňování, že sledujeme jenom film, film dobře si vědomý své manipulativní moci, film nesoustředěný a přitom vyžadující plnou soustředěnost. Inu – nefalšovaný brazilský karneval, kterým se buď necháte strhnout, nebo vás jen otráví a vyčerpá. 80% (15.04.2011)

Dobové progresivní formální postupy ve službě klasické umělecké figury, satyra na soudobé události sloužící stejně dobře jako výpověď o bakchanáliích politické moci jako takové. Geniální spájení obou konců řetězu spojujícího klasiku s modernou, současnost s věčností. A toto je vidět nejlépe na závěrečných několika minutách: na audiálním pozadí vypravěčovy poezie a vizuální cézuře obrazu formou frenetického střihu vykrystalizuje dlouhý detail tváře guvernéra opilého mocí - a v tomto příliš stylizovaném, příliš křečovitém, až moc přehnaném gestu právě můžeme číst efekt klasického umění. Jeho úžas vyvolávající bombastičnost a nereálná přehnanost obrazu Napoleona na vzpouzejícím se Marengovi na vrcholku Alp, sochy Terezie z Ávily v extatickém víru orgasmu a lehoučkých drapérií tesaných z kamene, to nám Rocha předkládá (dalším příkladem jsou záběry postřeleného básníka svírajícího svou zbraň v aktu sebeoběti) a to představuje hlavní devizu filmu. A klasické vlivy (viz též ono použití poezie) se prokazují i v oblasti politického sdělení, které Rocha předkládá divákům - nejklasičtější žánr, tragédie, je zde tragédií vykořisťovaného a ponižovaného lidu, jemuž zbývá buď servilita, nebo radikální, krvavá, ale veliká (jsme opět u sentimentality klasiky) vzpoura proti "osudu". (16.04.2015)