Nikdo to neví

Dívat se na tento snímek bylo dosti bolestivé. Jedná se o příběh bezbranných, na který se nedá jen tak zapomenout. Čtyři děti, nejstarší jen 12 let, pohozeni matkou a odsouzeni k naprosté bezmoci bez prostředků k přežití. Vyprávění tohoto tragického příběhu je založeno na přirozené energii dětských představitelů, kteří vlastně ani nemusí svou roli hrát, ale jsou jen obyčejnými dětmi, které při každé jejich činnosti sleduje kamera. Někde jsem dokonce četla, že to vlastně byl i záměr; film se natáčel celý dlouhý rok, jen proto, že režisér chtěl nechat děti být prostě dětmi, dát jim možnost si na sebe a na všechno okolo sebe zvyknout, aby tak mohli odvést ten nejpřirozenější výkon. Při sledování tohoto snímku máte pak opravdu pocit, že se spíše díváte na soukromé záběry jedné rodiny, než na profesionálně natočený film. Tohle samozřejmě všemu dodává autentičnost a syrovost, díky které se cítíte bezmocní, rozzlobení a smutní. Tenhle film by měl vidět každý, kdo nechápe životní postoj antinatalistů. Tohle je totiž jeden z těch nejhlavnějších důvodů. - "I'll be right home. You take care of them." (31.03.2021)

Znepokojující film, který divákovu mysl neustále aktivuje a jehož herci berou svým civilním herectvím dech. Jde o naprosto reálné zachycení jedné rodiny, která přijímá bezútěšnou skutečnost bez viditelných emocí. Děti, které obývají uzavřené prostory cestovního kufru nebo klaustrofobického bytu, prochází ve sto čtyřiceti minutách značnou proměnou, na jejímž konci opustí svůj dětský svět. Sociálně-kritický realismus se dere na povrch každým záběrem, který funguje bez hudebního doprovodu, pouze na bázi reálných zvuků, jenž dění na plátně umocňují. (16.08.2011)

Má 4 děti, ale žádné děti vlastně nikdy nechtěla. Těžko říct, jestli to tak bylo vždycky nebo si to uvědomila až teď, každopádně se tato svobodná matka rozhodne na svoje děti vykašlat, kamsi zdrhnout a starost o výchovu přehodit na svého nejstaršího syna, dvanáctiletého Akiru. A to je tu ještě ten problém, že v novém bytě, kde teď tato rodinka je, jsou zbylá děcka na černo a tak nesmí opouštět byt. Akira se tedy snaží s omezenými financemi nějak vyžít a uživit své sourozence, ale rozhodně to nemá lehké - jednak není kde brát nové peníze, ale hlavně je ještě malé děcko. Námět tohle je pro Koreedu jako stvoření a do Nikdo to neví jsem vkládal skutečně hodně, jelikož jsem si to šel šetřil na speciální příležitost coby jasný silný zážitek. A určitě zklamaný nejsem, silný zážitek to byl, za ty dvě a půl hodiny jsem se ani na moment nenudil, okamžitě si mě to získalo a byl jsem napnutý, jak to s těmi dětmi dopadne, dokonce jsem opravdu dlouho přemýšlel i nad plným počtem, jenže pak přišel závěr, který mě docela zklamal. Chápu ho a závěr to skutečně je, jen mi přišlo (vzhledem ke všem událostem, které se zde odehrají), že to stejně je podivně utnuté a přitom bych rád věděl, co bylo dál. Nechci spoilerovat, ale zanechá to dost otevřených otázek a dost mě to u Koreedy překvapuje, protože už od úvodních scén je jasně vidět, jak má každý záběr pečlivě promyšlený a tady jako by se zničehonic zastavil a řekl si, že to nechce domýšlet dál. Přitom já bych neměl problém i s tříhodinovou stopáží, kdyby to pak bylo opravdu plnohodnotné a vše pořádně uzavřelo. Ale zklamaný opravdu nejsem, mimo ten závěr mě to skutečně nadchlo a opět mě fascinovalo, s jakým citem dokáže Koreeda natáčet tak depresivní témata a jak dokonale dokáže vést dětské herce i ve scénách, ve kterých dětské herce jen tak neuvidíte - a v jedné specifické scéně těsně před koncem už tuplem ne. Silné 4* (06.05.2023)

Koreeda se se svým pojednáním (nejen) o dětské duši zařadil po bok takových klenotů, jakými jsou Oshimův Boy či Nomurův The Demon. Oproti nim je o něco upozaděn element rodičů, který zde ovšem totálně zahušťuje atmosféru, kdykoli se jen náznakem začne vznášet ve vzduchu. Oceňuji, že se režisér vyhnul citovému vydírání (což je u podobného tématu až neuvěřitelné) či doslovnému, jasně vypointovanému konci, na jaké si západní publikum tak potrpí. Závěrečná katarze se sice dostavuje, ale ve zcela jiné podobě, než jakou určuje běžné schéma - vlastně je taková malá, suverénně samozřejmá a v podstatě opačná, než jaké je očekávání (co mi to jen připomíná? ...aha, připomíná to život.) (03.11.2010)

Mám dost, teda to mě rozebralo. Neuvěřitelný s jakou přirozeností byl film vyprávěn a je doslova učebnicovým příkladem, že k tomu aby byly vybuzeny divákovy emoce netřeba nerealisicky vypjatých scén a dialogů, opak je pravdou a tenhle flm je toho jasným důkazem. A ty civilní projevy dětských představitelů jen podtrhují suverní a jistou režijní práci Hirokazu Kore'eda. Tolik nenápadného smutku ve 141 minutách jsem ještě neviděl. Nechápu proč nejdu asijský kinematografii víc naproti, když tam jsou takovýhle klenoty. (25.12.2018)